Je slunné předpoledne ve Viseu de Sus, rumunském městečku na úpatí Marmarošských hor. Koupí jízdenek na parní lesní železnici kolem řeky Vaser jsme si právě zajistili turistický i vodácký program na zítřek a nyní nám zbývá podstatná část dne na to, abychom ji naplnili něčím (vodácky) smysluplným. To něco nás v postupně silnějící formě provází od sjezdu ze sedla Predeal a jmenuje se to Viseu. Dva čeští vodáci v jakési diskuzi napsali, že Viseu spluli už z městečka Borsa, což nás při shlédnutí této řeky v místě naplnilo uznáním líznutým troškou pochybností, anžto Viseu zde připomíná zdivočelou vesnickou strouhu, omezenou i při velké vodě do stran a výšky navigací a mostky. Borsa je však dlouhá jako dvě České Třebové za sebou a na výstupu z města Viseu již sjízdný tok zcela určitě je. Silnice vede celou cestu kolem něj, a tak lze celkem dobře odhadnout charakter a obtížnost řeky: rychlá přímo tekoucí říčka široká mezi šesti až deseti metry s neustálými peřejkami nepřesahujícími obtížnost WW II. Reliéf krajiny také nevypadá na to, že by zde měl být nějaký zlom anebo rokle, která by na vodáka kladla vyšší nároky. Řeka postupně nabývá na síle a pod Viseu de Sus je z ní již i s přispěním Vaseru docela široký tok.

Program pro další hodiny se tedy jmenuje Viseu. Na nádraží je velká mapa města Viseu de Sus a okolí a po jejím prostudování nám připadá, jako bychom Viseu již jeli. Nicméně vyrážíme a podstupujeme první dějství plavby, to jest svoz jednoho ze dvou našich aut do cíle plavby. Protože silnice vede kolem řeky a my jsme zvědavi, co nás na Viseu čeká, nezůstává na startu nikdo a kompletní osazenstvo jede podél řeky dolů. To ovšem znamená, že na zpáteční cestě se do jediného auta musí vlézt i posádka auta, které zůstane dole, a to již ve vodáckém. Už jsme to několikrát praktikovali a víme, že Tranzit nás dvanáct uveze. Tentokrát však vstupuje do hry další faktor, a to hlídka rumunské silniční policie, která odchytává hřešící řidiče. „Třeba zde už, jak se budeme vracet, nebudou,“ utěšujeme se, když posádka Fábie přistupuje k tranziťákům. Přesto připravujeme obranná opatření: ženy, sedící na klíně chlapské části posádky, na povel zalehnou, přes některé menší sedící přehodíme svršky a ostatní budou dělat nezúčastněné. Ošidné místo se blíží a policisté nejen že tam jsou, ale i přešli na naši stranu silnice, a aby nebylo pochyb o logice událostí, ihned nás rozhodnými gesty zastavují. Užívám si dlouhovlasou hlavu krásné kamarádovy manželky zabořenou do mého břicha a koutkem oka sleduji policistu, obcházejícího významně kolem oken tranzitu a pohrávajícího si v ruce s pendrekem. Koneckonců když, tak nás to bude stát každého pár lei pokuty, a to (vracím se k hlavě kamarádky v mém klíně) má cenu za to obětovat.

„Doklady od vozu,“ žádá policista řidiče Pavla a začíná je studovat. K okénku přichází i druhý a žádá doklady od vleku, který je napsaný na Otíka.
První policista zvedá hlavu k Pavlovi: „Vy máte dneska narozeniny!“
Druhý policista překvapeně vzhlíží k Otíkovi: „Ale vy máte dneska také narozeniny!“
Chápeme, že se situace mění ve frašku, odhazujeme naše úkryty a voláme: „My všichni máme dneska narozeniny“!
Policisté se začínají smát, salutují, přejí „Happy Birthday“ a ukazují, abychom raději jeli dál.

Po takovém intermezzu pochopitelně vlastní splutí řeky nemůžeme pojmout jinak než jako svátek. Na silnici ke stadiónu za mostem nacházíme nonšalantně asi pět přístupových míst k řece. Ono je to vždycky komplikovanější, máte-li k dispozici kilometrový úsek nábřeží místo jediné schůdné stezky kopřivami. K ospravedlnění je třeba říct, že jeden z těch pěti přístupů byl mizernější než druhý, natož pak pátý. Klouzající betonový pás pod úhlem 45 stupňů (neříká se tomu „líza“, jako že když sebou lízneš, škrábneš se o držku?), pod tím pás stromů rostoucích z nepravidelných balvanů a mezi tím kořeny a trny dřevin, kterým se to nepovedlo, pod nohama bůhvíco. Prostě ideál na přenášení nafouknutých barak. Nicméně i to se podařilo a my stojíme na blátivém břehu řeky na úrovni ústí řeky Vaser do Viseu. Vzhledem k tomu, že Vaser chceme splout příští den, hodnotíme možnosti ukončení plavby a výstupu. Nejméně špatný je ten, kterým jsme se právě skutáleli k řece, což nás vede k rozhodnutí ukončit zítra plavbu po Vaseru ještě před jeho ústím do Viseu. Vedoucí Laďa otvírá sodovčák slivovice a provádí tradiční rituál úlitby (řece, lodím, povětří i nám samotným), na kterém se obdobně jako husité každý lokem účastníme. Ještě jednomyslně odsoudíme ošklivý asi metrový jez z lomového kamene, který se strmí sto metrů nad místem našeho startu, a pak loď za lodí odrážíme a svěřujeme se hnědavým vlnám řeky Viseu.

Kdybych měl Viseu v úseku mezi ústím Vaseru a charakterizovat, stačila by dvě slova: „Šplouchá to." To není jen tak. Jsou řeky, které mají velké i menší vlny, ale nešplouchají, nýbrž šumí, mlaskají, řvou, ječí, syčí, burácejí, hřmí, vyhrožují, odstrašují, předvádějí se, zlobí, hádají samy se sebou, vysmívají se, číhají a posléze dominují. Kdežto Viseu šplouchá. Šplouchá celou cestu, těch šestnáct kilometrů, co jsme jeli. Bylo to příjemné, taková hra v rozmezí nevinnosti až přátelské škádlivosti s náročností desetiletého děcka – až jsem si říkal, že po dalších šestnácti kilometrech bych měl pocity vězně na Špilberku, kterému padala na hlavu kapka za kapkou tak dlouho, až se z toho zbláznil.

Svůj smysl má i zájmeno „to“, anžto neznalý rumunštiny nedokážu určit rod jména Viseu a jsem nucen dát na pocity a dojmy ze splutí řeky. Jsou řeky, které mají bez ohledu na své jméno ženský charakter – třeba Ohře, Jihlavka, Svitava – zasněné a komunikativní. Jiné jsou výrazně mužské – třeba Labe, Dunaj, Botič a další, které mají autoritu, nesmlouvavost, sílu, případně se s nimi můžete i pohádat. Viseu je na chlapa neškodně hravý a na ženskou nemá osobitý charakter. Je to jako štěně, u kterého je pohlaví druhotné. Ale šplouchá to.

Přece jen je jedno místečko asi kilometr před cílem, kde řeka nabírá jakousi konkrétní tvář, danou jízkem naskládaným z kamenů tak šikovně, že okamžitě vzbudí asociaci zlomeného kotníku při jejím přetahování. Přesto by to při trošce šikovnosti šlo a jak nás za chvíli přesvědčují jirka s Milanem (jedou na vlastní barace, ne na oddílové), dá se jízek s notnou dávkou lodězapření na jednom místě i překutálet. Většina nás však vytržena z dlouhého unášení se konejšivým šploucháním propadá na místě vyžadujícím minimální dávku rozhodnosti hysterii a rozhoduje se jízek přenést. Což znamená přetraverzovat rameno řeky, přistát v proudu, vyšplhat se po vysoké navigaci z lomového kamene, vyhnout se roxorům čnícím z horní hrany, odrazit nápor zvědané ženštiny obklopené psy, dotírajícími dětmi a tlemícím se chlapem, prokličkovat mezi slepičími a bůhvíčích dalšími hovny a teprve pak po překonání pásu kopřiv dát lodě opět na vodu. Prostě efektivita jak blázen.

No ale Viseu teče dál, opět pohodička, sluníčko, šploucháníčko, sváteček. Dneska odpoledne prostě máme všichni narozeniny.

Splutí končíme po šestnácti kilometrech za silničním mostem k Leordině. Pohodlnou cestičkou v zeleni se dostáváme k benzinové stanici a než přivezou šoféři druhé auto, v pohodě sušíme naše lodě. Vyjíždíme proti proudu Viseu do Viseu de Sus a na chvilce nalézají naši kvartýrmajstři dobré místo na přenocování ve škole půlkilometru proti proudu Vaseru. Kluci hrající na hřišti u školy nepřetržitě fotbal mají ke své Alma Mater téměr rodinný vztah a jsou ochotni zapůjčit její areál za dobré slovo každému. No a pak už můžeme den plný narozeninové nálady vyvrcholit naplno. Akorát do vody oslavenci výjimečně neletí – koho to napadlo ohradit břeh řeky drátěným plotem? Tak aspoň hobla, přípitek a malý dáreček...

A příští rok zase Hapy Birthday, na krásné řece, s policajty se smyslem pro srandu, s kamarády, s kytárkami u improvizovaného ohníčku a v dobré pohodě. Jako letos na Viseu.

Vladimír Hejtmánek