Vjíždíme do zatáčky a před námi se objeví zátaras ze stromu a naplavených větví. Tak ten neprorazíme ani na našich plasťákách. Vylézáme a vytahujeme lodě na břeh. A najednou se nestačíme divit. Ocitli jsme se uprostřed miniaturního ledového království, kde rampouchy rostou odspodu, vše je pokryto silnou vrstvou ledu a nás najednou přestávají zábst ruce a zapomínáme na to, že je polovina ledna, kosa a my sjíždíme pěkný kvak, jak by většina vodáků jistě nazvala spodní úsek Vavřineckého potoka…
Reklama
Začalo to nenápadně. Moje žena Andrea vyprala svou péřovou bundu a v kapsičce zapomněla jelení lůj. Poté, co bundu usušila v sušičce a vyndala ji ven, zjistila, že má fajn větrovku. Nevadí, v Poděbradech na sobotním trhu prý mají super bundy za super ceny, zajedeme tam, od nás z kraje Prahy je to kousek. Představa nakupování jí rozsvítila oči. Mně se podlily… Nastal čas jednat. Kamarád Jirka je také ženatý vodák, bylo rozhodnuto. Ženské pojedou na trh, nás s loděmi vysadí v Plaňanech, my si uděláme také radost a sejdeme se v Pečkách.
Každá expedice musí mít, alespoň na oko, svůj důvod. Po důkladném studiu turistické mapy jsme se rozhodli, že naše splutí bude věnováno Dr. Pičovi (možná Piči, nevím, jak se to netypické jméno skloňuje), neboť Vavřinec zde obtéká kopec Pičhora, kde je i památník na tohoto archeologa a badatele, který v těchto místech prováděl v předminulém století výzkum, zaměřený na 2000 let staré římské památky.
Večer před plavbou jsme s Jirkou ladili poslední logistické detaily akce a padla i otázka, co nás vlastně láká na tuto plavbu? S námi to máte totiž tak… Horní Vavřinec jsme sjeli už mnohokrát. Po čase jsme se osmělili a opakovaně a bezpečně zdolali i Toušickou kaskádu v obou variantách jejího průjezdu. Další rok jsme využili pouštění vody pro VTJZ a sjeli úsek Kouřim - Plaňany. Tento úsek doporučuji hledačům netradičních zážitků, jsou tam hezká místa, jedna moc fajn peřej, nečekané jezy a také nějaký ten bordel, zapadaná místa a vůbec. Podle mapy vypadal poslední úsek Plaňany - Pečky zajímavě, skalnaté údolí lákalo hezkými pohledy a nudným popisem v kilometráži se přece nenecháme odradit.
Nakonec jsme se s Jirkou shodli, že nevadí, že to není WW III a výše, válce, vlny, od vracáku do vracáku. Nejkrásnější a také nejvzácnější je totiž ten pocit, že nevíme, co nás čeká za další zatáčkou. To lechtivé očekávání, napětí, dobrodružství objevování, co nás provází od klukovských let a snad nám vydrží až do konce našich cest. Slovy klasika: Přece nebudu v domově důchodců vzpomínat jen na pracovní úspěchy… A proto jezdíme na vodu.
Ani spodní Vavřinec nás nezklamal. Stačí nám totiž asi i málo. Meandry, docela to teče, překvapivě průjezdné koryto. Plavbu nám osvěžoval výhled na skalnaté stráně, osvícené nesmělým lednovým sluncem, několik stupňů a jedna kaskádka. Okolo vede i turistická značka, zkuste si tento úsek třeba projít v létě nebo projet na kole, možná budete překvapeni, jak je tam hezky. Jirka občas fotil, znáte to, stále vyndávat a zandávat foťák, hrozně nevděčná práce pro vodáka. Nakonec jsme skončili v Dobřichově u mostu, dál už to je opravdu zavlažovací kanál. Ale až bude nějaká ta menší povodeň, určitě bude mít své kouzlo i poslední úsek až do Labe.
Nákupy dopadly úspěšně, splutí také, závěrečný pozdní oběd v Úvalech nás příjemně naplnil, prostě taková pěkně prožitá lednová sobota. A protože věřím, že takových vodáků, jako jsme my s Jirkou, může být víc. Tak doufám, že právě je by mohl můj malý příspěvek potěšit. A o tom to je… Ahoj na nějakém dalším kvaku…
A na závěr ještě jedna fotka z dob, kdy ledu a sněhu bylo všude hodně. Jak to v době ledové měli vodáci asi těžké, že?
Vodaci v dobe ledove
H. Pokorný