Při ztroskotání na jezu ve Slovenských Ďarmotách jsme přelomili našemu skládacího kajaku Hadraplánu tři žebra a nedopluli jsme do původně plánovaného Dunaje. Ale nevzdali jsme to. Zdravé kusy lodi jsme nechali u kamarádových známých v Chľabě u ústí Ipeľu do Dunaje a do Brna se vrátili jen s přelomenými žebry a potrhaným pláštěm. Plášť jsme zalátovali a žebra vyztužili, Jarek odvezl svého otce po úspěšné operaci srdce na zotavenou do lázní a hned poté v srpnu téhož roku jsme se vrátili do Chľaby.

Sestavit Hadraplán nám tehdy trvalo nesmírně dlouho, plášť se trochu srazil a nedařilo se nám ho napnout na kostru. Trvalo to aspoň půl dne, než se nám podařilo smrsklé plátno natáhnout. Tak až někdy odpoledne vyplouváme.

Nejkritičtější moment výpravy jsme zažili hned na začátku. Hned po vyplutí do Dunaje v zatáčce za Szobem míříme k plavební dráze, kde proti nám pluje velká plně naložená nákladní loď. Nějak se jí nepovedlo vybrat zatáčku, vyjela daleko z plavební dráhy a těsně vedle nás osolila motor, aby se jí podařilo vrátit se zpátky. Vyrobila dvě ostré vlny. Z té před námi vyjela ryba, plácla sebou na břicho do sedla mezi oběma vlnami a tam se ztratila. A my na Hadraplánu proti ní udělali totéž. Vyletěli jsme do vzduchu a plácli sebou do díry mezi vlnami, v Hadraplánu zapraštělo, ale vydržel, nic se nezlomilo, nepotopili jsme se. Uf.

První den jsme dopluli jen na začátek Svatoondřejského ostrova. Úsek je to moc pěkný, s kopci po obou stranách, zámkem Döry nalevo a Visegrádem napravo. Na začátku ostrova pak mezi vrbami písečná pláž, koupačka, povalovačka, opalovačka a pozorování západu slunce od ohníčku. A pak rychle do stanu, neboť nastala hodina komára. Ráno jsme vystrčili nos, až už pořádně svítilo slunko a rozehnalo největší komáří mračna. Jinak bylo tábořiště tak pěkné, že jsme se tu vydrželi povalovat ještě celé dopoledne a teprve k polednímu vypluli dál. Svatoondřejské rameno Dunaje už známe, tak jsme to tentokrát vzali hlavním korytem. Je zajímavé pozorovat velké lodi, ale jinak je určitě zajímavější a přívětivější menší rameno. Do večera jsme dopluli na opačný konec Svatoondřejského ostrova a utábořili se na podivném místě s nejspíš plynovými nádržemi, ale lepší místo nebylo. Před námi už je Budapešť. Měli jsme strach rozdělat oheň, tak vařím jen na malinkém čuďáčku hned na břehu Dunaje. Snad i proto komáři koušou obzvlášť zběsile. Večer i ráno.

Třetí den bezproblémově projíždíme Budapeští. Dunaj je široký, rychlý a bez překážek, lodí nijak výrazně nepřibylo, a tak jsme z města dřív, než jsme si ho stačili pořádně prohlídnout. Málem jsme nestačili ani zastavit na nákup, vzpomněli jsme si až na periférii za městem. A zamrzelo nás, že jsme si nevšimli, kde odbočuje Ráckeveiské rameno. Asi by bylo zajímavější, než byl vlastní Dunaj. Za Budapeští to za moc nestálo, takové brownfields končící rafinérií. První pokus o zatáboření dopadl neúspěšně, přijela banda mladých a chtěli se bavit. Naštěstí nám to prozradili dopředu, tak jsme zase zvedli kotvy. Příjemné na tom bylo jen to, že se zvedl vítr, na který jsme mohli plachtit (za celou cestu jediný). A tak jsme toho využili a natáhli to až skoro do tmy. Přistáli jsme pak kousek za rafinerií, na pláži samý odpadek a střep, ale už jsme jen postavili stan a zalehli.

Vítr do dalšího dne nevydržel, tak zase pádlujeme. Další den k ústí Ráckeveiského ramena do Dunaje. Je to příjemné místo se slušným kempem, spoustou rybářů, obchůdkem, hospodou, zdymadlem, rákosím, malými čluny a motoráčky. Neplánovaně jsme zůstali dvě noci – celý další den propršel.

Další dva dny si byly dost podobné. Dunaj v srpnu teče pomaleji než v červenci, Alpy už roztály. V řece se objevují rozsáhlé mělčiny a na nich hospodaří racci. Lidská sídla se odstěhovala dál od vody, z řeky vidíme jen vrby, topoly a lány obilí. Na březích se těží písek nebo nakládá pšenice. Ubylo lodí. Ty, co potkáváme, vezou písek nebo obilí.

Tábořili jsme na písčitých ostrůvcích u břehu ve společnosti všudypřítomných komárů. Šusťákové oblečky a stan se síťkou na větracích otvorech byly přitom nezbytností, ty neprokousnou. A po snídani rychle sbalit, šup do lodi a doprostřed řeky, tam nedoletí. Na těch písčinách nás taky dostihla zpráva, že Jarkova otce převezli z lázní zpět do nemocnice. A další večer, že náhle zemřel. Že jsme si tu zprávu nepřečetli až po večeři, ztratili jsme na ni chuť. Pošmákly si ryby.

Do Moháče nám zbývaly dva dny plavby, rozhodnutí se rodilo těžce, ale rozhodli jsme se ji dokončit, vrátit bychom se mohli stejně nejdřív z Baje. Kolem ní jsme projížděli další odpoledne, začíná zde rekreační oblast s chatičkami na břehu a motorovými čluny na vodě. Do města vede záliv, na jehož konci je vodotrysk. Nakoupili jsme si a pokračujeme. Večer jsme přistáli opět na písečném ostrůvku a stan si na Jarkovo přání postavili v jeho nejvyšším místě. Já brblu, že to mám daleko k vodě.

Ó, jak dobře jsme udělali. Tady změně počasí nic nenasvědčovalo, ale v Alpách sprchlo a Dunaj stoupl. Tady asi o metr, na Slovensku prý o tři. Z písčiny zbylo polovic, a když jsem vykoukla ze stanu, vidím naši loď vlát za silnou kládou asi pět metrů od břehu. A to ji Jarek v noci dvakrát převazoval. Já to úplně zaspala. A až ráno nás napadlo, že proud mohl zvednout i celou kládu a odnést ji i s naší lodí, měli jsme štěstí, že nenapršelo víc.

Do Moháče zbylo 27 kilometrů, to jsme hravě zvládli za dopoledne. Jen kormidelníka noční manévry unavily tak, že v lodi pospává. Kolem nás plují trosky, větve i celé stromy, a on si spí.

Nádraží v Moháči je hned na jeho začátku. Přejeli jsme, musíme se asi kilometr vrátit. Kilometr proti rozvodněnému Dunaji a nemůžeme jet u břehu, tam jsou zakotveny lodě. Vypadalo to beznadějně, ale Hadraplán je rychlá lodička, nakonec jsme to s jednou přestávkou dali. Vystoupili jsme po schůdcích, na louce rozložili Hadraplán na kousíčky a nechali ho sušit na sluníčku. Sami jsme se vydali do města na prohlídku a na jídlo. Jenže než jsme se najedli, přišla bouřka a Hadraplán durch promokl. Jarka to natolik naštvalo, že ho nechal na louce a odešel na nádraží, že takovou váhu domů neponese. Bylo mi Hadraplánu líto. Nezbylo, než i s bolavými zády vždycky po pár laťkách donést Hadraplán na nádraží sama. Jarek stávkoval, dokud tam nebylo všechno. Až pak se uvolil, že ho tu přece jen nenecháme.

Vlak nám jel až ráno, přespali jsme na nádraží v čekárně a následně se vydali na cestu s trojím přestupem do Ostřihomi. Naštěstí jsme nikdy nemuseli do podchodu. Do Ostřihomi pro nás přijel kamarád z Chľaby, kde jsme měli zaparkované auto, přeložili jsme věci do svého a vydali se do Brna vstříc smutným povinnostem.

Slávka