Letos jsme si naše tradiční horské putování ozvláštnili sjezdem řek. Na konci června roku 2015 jsme vyrazili starším devítimístným transitem do Bosny a Hercegoviny. Řeky jsme volili podle toho, po kterých horách jsme chtěli chodit, tudíž nebylo těžké si vybrat. Pohoří Prenj obtéká jediná řeka Neretva, pohoří Maglič je zas obkličováno Sutjeskou a Drinou.

Bylo nás sedm. S sebou jsme měli v autě sbalené 4 nafukovací Pálavy (staršího typu), 2 skoro-funkční pumpy, pádla a plovací vesty. Já a kamarádka jsme už sjížděly i slovinské a rakouské řeky s obtížností do WW III-IV, kluci zatím měli možnost zajezdit si jen na plastových lodích na Vltavě či Lužnici. Takto znalostně a technicky vybaveni jsme vyrazili vstříc zážitkům. Na Neretvu nasedáme odpoledne 3. 7. na dolním konci Mostaru pod mostem (GPS 43.326523, 17.819542). Parkování bylo snadné, je tu panelové sídliště, kde bydlí místní, takže není plné a je neplacené.

Nafoukli jsme Pálavy na jediném rovném plácku bez rozbitého skla a odpadků, ale nakonec jen 3, protože u té nejstarší se nám rozpadl ventilek. Asi by se to povedlo opravit vteřinovým lepidlem, ale protože už je po poledni, radši nasedáme na vodu a jeden (já) se holt poveze jako porcelán. Je teplo, a tak skáču do proudu. Na rozdíl od Konjice nahoře nad Jablanickým jezerem, dá se tu ve vodě vydržet klidně i pár minut bez neoprenu a člověku neupadají všechny končetiny. Voda je tu stále průhledná skoro až na dno, a tak pozorujeme, jak pod námi v hloubce proplouvají igelitky plné i prázdné, na hladině se v pravidelných intervalech objevují balónky z dnešní oslavy 10 let od vyhlášení Mostaru za památku UNESCO. Na dně se lesknou plechovky, břehy jsou lemovány nekonečnou skládkou starých pantoflí, kusů ledniček, tkaniček, míčků prostě odpadků všeho druhu. Pokud vám něco schází, tady to rozhodně najdete. Ani to nás však neodradilo od koupání a užívání si přímočarého pohybu v lodích bez námahy v porovnání s putováním po horách. Vody je méně, ale žádné drhnutí o dno rozhodně nehrozí. Proud odhaduju tak na 3-4 km za hodinu. Čeká nás asi 10 km WW I než dojedeme k soutoku s Bunou – Buna thesno hlásá WW V-VI. Na ten se chceme jen podívat, nejet. Nejobtížnější úsek plánovaného úseku řeky nás čeká asi kilometr pod Mostarem, kde je řeka kamennými žebry rozkrájena na menší pruhy dvakrát na asi 100 metrech.

Je třeba ze břehu nejprve trochu zmapovat trasu, a pak se s kamarádkou radíme, jak přeskupit posádky, aby došlo k co nejmenší úhoně na tomto pro kormidelníky obtížnější úseku. Stejně se jedna loď otáčí a posádka se koupe na krátkém klidném úseku uprostřed žeber. Inu, příjemné osvěžení. Na březích postává stále více rybářů.

Ničím nerušeni míjíme ostrůvky porostlé saturejkou (výborné koření) a jak klesá slunko, pomalu se k nám blíží stěna nízkých kopečků, které věští blízkost Buny. Vpravo nás míjí vysoká a dlouhá hráz a pořád čekáme, kdy z ní poteče nějaké voda. Nic.

Voda se před příděmi zrychluje a v zatáčce vidíme zúžené koryto a kameny obrostlé suchým mechem (je opravdu nízký stav vody) vylézají nad hladinu. Kotvíme u dlouhé oblázkové pláže (GPS 43.242176, 17.833189) na kraji lidského osídlení a vysíláme řidiče nahoru pro auto.

Autostop je rychlý (po silnice je to jen asi 8 km). Kluci „rybaří“ a já s kamarádkou balíme lodě – ovšem kromě poslední, na které plánujeme sjet se dolů podívat na tu obávanou WW V a VI. Ujedeme ani ne 400 m, když tu se korytu zužuje tak na 6 m a voda je už setsakramenstky rychlá. Radši parkujeme - zrovna u jednoho rybáře, který nás varuje, že dál je to nebezpečné. Pokyvujeme hlavami, vynášíme Pálavu na levý břeh a dál se vydáváme pěšky. To jsme si dali! Na levém břehu se Buna vlévá asi dvou metrovým skokem do Neretvy, jenže na délce asi 600 m – vtéká do ní vodopádem jak proti proudu, tak po proudu a je příšerně studená. Klopýtáme asi půl hodiny přes vápencové bloky mechem obrostlé, vodou silně navlhlé, naštěstí nám cestu zpestřují obrovské trsy dvou druhů máty. Snažíme se spatřit, jak ten obávaný skalní kanál vlastně vypadá, ale nakonec musíme prachsprostě přebrodit Bunu na druhý břeh a vydat se po silnici k mostu. Ó, něco takového jsme ještě neviděli! Vodopády hučí, řeka má rychlost asi 35 km/h (je to jen ženský odhad podle rychlosti auta ;), my máme pusy dokořán. Co nás ale překvapilo nejvíce, je to, že tu vlastně vidíme obtížnost max. WW III.

Pokud nezajedeme přímo pod vodopádky a nevypadneme z lodi, tak by se nám nemělo nic stát. Nejlepší je, že celý kanál končí v obrovském, ale klidném hlubokém hrnci, kde voda napravo tvoří veliký vracák a dá se tudy snadno vylézt na malou písčitou plážičku obklopenou 3 metry vysokými skalami. Slunce zapadá, leskne se v klidných jezírkách Buny a pozlacuje zpěněnou vodu Neretvy. V dáli hoří lesy kolem Mostaru. Snad už tam vyjeli hasiči. Významným pohledem se po sobě s kamarádkou podíváme a je jasno – jedem! Kluci o nás budou mít nejspíš strach, ale takováhle příležitost už se nám asi podruhé nenaskytne. Rychlým krokem se vracíme (o dost rychlejší cestou) zpět. Rybáři to ještě nevzdali a jeden, který vypadá jako nejmenovaný slavný herec, nám přišel oznámit, že za takovéhoto stavu vody to je bezpečné. Super!

Nasedáme, srdce tluče radostí a nadšením a odrážíme do proudu. Na začátku je třeba nesjet do jednoho z hrnců vpravo, kam teče asi čtvrtina voda, dále už se jen držíme uprostřed (celý skalní kanál asi 4m široký je lehce pravotočivý). Kormidluje se mi snadno, protože voda je hluboká a stěny kolmé. Jelikož je večer, tak jsou tu mračna much – tvoří hnědý pás podél pravého břehu těsně nad úrovní našich hlav. Fuj! Neuvěřitelně rychle hučíme dolů a nadšení tryská ze všech pórů. Dole nás kanál vyplivl mezi skupinu rybářů. Radši honem zastavujeme vpravo od nich na malé pláži, balíme loď a utíkáme za houstnoucí tmy po silnici zpět za ostatními. Kamarádi už zapálili oheň, oškrábali brambory a vytáhli pivo. Čeká nás krásný večer!

Doporučení: Za tohoto stavu vody doporučujeme si kanál splavat s vestou – skákat lze z obou břehů – a nechat se svézt proudem až dolů. Výše jak z poloviny délky skalního kanálu je to na nás moc dlouhé a je nám zima. Takto jsme příjemně strávili celé dopoledne.

Teď nás čekal přejezd do Tjentniště, odkud jsme chtěli vyrazit na Sutjesku. Má tu být někde kemp, ale potkáváme jen fůru policajtů kolem festivalu OKfest, tak nocujeme kus ve svahů vzhůru po cestě na levé straně údolí. Uléháme hned u cesty příjemně ukolébáni rockovými Bosenskými songy.

Ráno nám chvíli trvá, než najdeme přítok, který dostatečně zaplní vodou koryto Sutjesky. Je to až dole pod vesnicí u kempu, který jsme včera hledali (GPS 43.365644, 18.698453). Barmanka nám ukazuje louku, ze které se nasedá (je to přímo na soutoku dvou říček na konci kempu). Ale nesmíme dojet autem až přímo k řece. Voda studená, průhledná, lemovaná stromy, takže žádný hic. Nahoře je snadná, WW I-II, později z důvodu malého stavu vodu velmi technická WW III – prostě kličkovaná mezi kameny. Těžší posádky často dřou a musí vysedat, lehčím se daří vyhýbat se kamenům a uváznou jen občas. Hluboké tůně, do kterých se dá skákat, střídají síta s vodou po kotníky či do půli lýtek. Objevují se i náročnější úseky, kdy nás překvapuje velký spád řeky a silný proud vody. Párkrát se řeka zužuje a mezi kameny jsou i obtížnější místa, kde se, ač neradi, převracíme. Spadlých kmenů není mnoho, jsou spíše v horní části řeky. Nejobtížnější místa nám přijdou asi 8 km od Tjentniště (v kaňonu lze počítat kilometry jen obtížně), jedno z nich dokonce přenášíme, protože vyžaduje asi 3 obraty o 100°.

Znaveni neustálým kličkováním mezi kameny konečně pozdním odpoledni doplouváme na neuvěřitelně modrou a hlubokou Drinu. Ryby plavou asi 5 m pod námi a my si užíváme volné plavby na dlouhých táhlých vlnách. Voda je asi 2x více studená než v Sutjesce a proud je rychlý a dokáže překvapit, ač se to na první pohled nezdá. Slunko zapadá a na březích se stále neobjevuje civilizace. Už přemýšlíme, kdo půjde šplhat vzhůru do stráně, ale vydržíme plout dál. Kus za jedním starým vysokým mostem (přes který kupodivu nevede cesta a dřevěné trámy jsou silně ztrouchnivělé) zastavujeme vpravo na širší oblázkové pláži (GPS 43.401032, 18.778199).

Písek je zvláštně mokrý, proč asi? To jsme pochopili v noci, kdy začala znenadání stoupat voda – holt nad námi je v Černé Hoře přehrada, ze které vypouští ráno a večer vodu (večer se zdvihla hladina asi o 30 cm, ráno asi o metr!).

Tereza Gregorová