30. srpna. Pulpit Rock

Dopoledne trávíme na tábořišti a opouštíme ho až před druhou hodinou odpoledne. V této části nám řeka vynahrazuje svou lenivost před vodopád. Je velmi rychlá a peřejnatá, sevřená skalami. Vždy na jedné straně jdou skály až do vody. Podle GPS jedeme až osmnáctikilometrovou rychlostí, přitom do toho ale moc nekopeme, vlastně jenom vybíráme kudy a splouváme. Teče to fakt pěkně. Věnuji pozornost více cestě, jenom občas mrknu kolem. Není na to moc času, jedeme zleva doprava a opět zleva, trochu bokem od proudnice, ve které jsou velké vlny a kde by nám cákalo do lodi. Brzo předjíždíme skupinu z Calgary a po nějaké době stavíme na jídlo na pravém břehu, na kousku písku, kam před naším přistáním medvědi obtiskli své nohy. Zatímco jíme, skupina nás opět předjíždí. Řeka je úzká, stále rychle proudí. Před námi se majestátně objevil Pulpit Rock, samostatně stojící skála, spadající kolmou stěnou do řeky. Pulpit znamená kazatelnu. Celé je to hodně vysoké, odhaduji výšku na 150 metrů, možná i více. Bezprostředně za kazatelnou nacházíme příhodné tábořiště, skupina zůstala před ní.

Tábořiště je u ústí potoka s kalnou hnědou vodou. Zkouším třpytkovat v tišině malého ramene, tahám ale jenom klacky ze dna. Kolem je opět dostatek dřeva a tak po večeři živíme oheň navzdory dešti. V deset hodin je však déšť tak silný, že zalézáme. Předtím ještě zavěšuji daleko od stanu loďák s jídlem na lano mezi dva stromy.

31. srpna. “Chata tisíců pádel”

Ranní dobroty byly tyto: hrachová polévka na cibulové zásmažce, kousky salámu, chleba a čaj. Zatímco kuchtím, projíždí kolem kalgarská skupina. Jejich kánoe jsou, ve srovnání s Pulpit Rock, neskutečně malinké. V jednu hodinu jsme už na vodě a navzájem se fotíme se skálou v pozadí, sluníčko jí osvětluje tentokrát z druhé strany. Tady začíná tzv Třetí kaňon, skály tu padají na mnoha místech kolmo nebo téměř kolmo do vody. Jedeme z peřeje do peřeje, jsou velké vlny a tak opět volíme taktiku těsně mimo proudnici. Přesto nám do lodi dost cáká. Až se kaňon otevře, jedeme v kopcovité krajině. Využíváme hezkých výhledů, stavíme na jídlo. Pak se údolí znovu sevře, jsme už ve “Druhém kaňonu - Second Canyon. Opět vlnobití, v lodi spousta vody i když jsou vlny peřejí táhlé. Po opuštění Druhého kaňonu se krajina doširoka otevírá, řeka je mnohem širší, bez vln, ale stále proudná. Přijíždíme do Deadmen Valey, kde skončili ti dva bratři. S nevolí shledáváme, že jsme opět dojeli kalgarskou výpravu, jako poslední loď je babiččin katamaran. Ta se svou soupravou brýlí na klobouku sedí na přídi jedné z lodí a jen koupe pádlo. Předjíždíme celou roztahanou skupinu, pak splouváme, a když nás míjí, požádáme o vyfocení z obou foťáků. Dostává se nám též uznání, jak prý jsme rychlí, což si myslím není účelem pobytu na vodě. Jsem spíše „splouvač“.

Vpravo na břehu je malý srub, s názvem Srub tisíců pádel. Je zde zaveden zvyk, něco tu nechat po sobě na památku. Vystupuji na strmý břeh zatímco Zbyšek „hlídá“ loď a po zjištění místní zvyklosti zvedám ze země plochý kus smrkového dřeva a vyřezávám malé pádlíčko. Píšu na něj Kimbo Praha 1999 a zavěšuji na šňůru u stropu, kde už jich visí spousta. A nejen pádla. Jsou tu kánoe z kůry, velice zručně vyřezaná tlapa medvěda, jakoby jen kůstky spojené provázky. V koutě stojí skutečná pádla, rozštípnutá nebo zlomená. Poté, co se všichni vynadívali a ze srubu odešli, vyfotografoval jsem si vnitřek, jako podporu jsem použil opěradlo židle.

Za chatou je vidět další bouda s anténkou na střeše, možná meteorologická stanice, možná hlásič PLB. Opouštíme skupinu a přistáváme na oblázkovém (shingle) jesepu na pravém břehu, kde z naplaveného dřeva rozdělávám oheň. Popíjíme čaj a kocháme se pohledem na protější stranu „Údolí mrtvých mužů“. Taky dělám panoramatickou (složenou ze čtyř) fotku celé scenerie. Vpravo, kde končí oblázkový jesep, přitéká něco malého s bahnitým dnem. Na blátopísku na břehu jak jinak stopy medvěda.

Jedeme dlouho, původně jsme si řekli do šesti hodin. Nedá se ale nikde tábořit, jsme totiž ve First Canyon, kde si opět řeka razí cestu skalami, zatáčky navazují bezprostředně na sebe a jsou hodně ostré. Opět to nádherně teče. Nádherně to ale i cáká do lodi. Zdá se nám, že jedeme dlouho, kaňon je fantastický, chtělo by se nám někde zastavit a zatábořit. A je to tady: ještě v  Prvním kaňonu jsem zahlédl vlevo od skály přitékat silný potok. Je to divné, potok nemá své údolíčko? Zastavujeme a po zjištění, že se jedná o vyvěračku ze skály, testuji vodu. Lahoda. Na malém kousku se dá postavit i stan a tak zůstáváme. Dokonce jsou tu stromy, bude i dřevo. Nádherné, zde ve skalách nečekané místo. Potok – vyvěračka ze skály je velmi silný, voda je naprosto ledová, studenější než řeka - a nebesky dobrá. Od prvního dne splouvání jsme pili a vařili vodu jen z řeky. Museli jsme jí ale nechat usadit. Na dně kýble byla vždy vrstvička kamenného prachu, který řeka nese. Proto si Zbyšek před výletem koupil filtr na vodu, což nebylo nic jiného, než soustava hadiček, balónku, ventilku a filtru. Balónkem se mělo pumpovat z jedné nádoby do druhé. Šlo to hrozně pomalu a když se balónek silněji zmáčkl, celé se to rozpadlo. I složené to zabralo spoustu místa. Pěkná blbost. Stačí ale nabrat vodu do kýble a prostě ji nechat ustát. To černé na dně se nepije, i když by to asi nijak nevadilo (maminka dávala husám do šišek pro dobré trávení i trochu písku).

Takže dnes nádherné místo. Z kilometráže se dozvídáme, že vyvěračka teče z jezera, vzdáleného deset kilometrů od řeky za údolními skalami. Další zábava s GPS: Od Pulpit Rock, posledního tábořiště to máme vzduchem 45, od našeho startu z  jezera Island Lake 245, k autu kdo Fort Simpsonu 160 a do Prahy 7118 km. Jsme 61°18’ 00” severně a 124°7’ 5” západně. Odhaduji, že denně ujedeme přes 60 km, což se mi zdá jako zbytečný spěch.

Zbyšek statečně přijímá zprávu, že k večeři budou vločky. Přitom v šedesátémprvním to byla na Vltavě jeho hlavní a oblíbená strava. Jo, a ještě “vězeňské suchary” – na oleji opražené kostičky chleba ochucené solí. Dnes si ale demonstrativně otevírá pytlík se sušeným hovězím masem. Toto maso má výhodu, že se dá jíst stále. Tedy stále kousat. Nejde totiž pořádně rozžvýkat, je i dost slané a okořeněné, hlavně dokonale vysušené a mně se nepodařilo ho změkčit ani dlouhým vařením. Pohoštění pro příliš upovídané hosty. Pro pokus ho “nakládám” do vody v láhvi od oleje, který jsme dnes dopotřebovali. Vůbec to nefungovalo.

Honza (Kimbo)