Po vydařené večírku se nikomu nechce vstávat. Čeká nás dlouhý přejezd. V poledne zastavujeme v Sarajevu. Po dlouhém hledání nakonec parkujeme vlevo těsně nad historickým mostem. Okolo místa, kde Gavrilo Princip zastřelil následníka trůnu, jdeme do historického muslimského centra.

Ještě dnes jsou na některých budovách patrné stopy války z devadesátých let. Do mešity se v kraťasech neodvažujeme. Couráme se mezi spoustou krámků se suvenýry, zlatem a starožitnostmi, kavárnami, hospůdkami… Zpět se vracíme přes čtvrť, kde na nás dýchne rakouská secese ne nepodobná Vídni. Pokračujeme proti proudu říčky Željeznica. Úsek v kaňonu vypadá zajímavě a sjízdně. Za sedlem sjíždíme podél řeky Bistrica. To, co vidíme, je velmi obtížné, kaskády a vodopády. Na informační tabuli jsme se dočetli, že údolí bude do r. 2015 zatopeno přehradou. V Brodu u Foči přejíždíme Drinu a pokračujeme po úzké silničce na pravém břehu proti jejímu proudu. Přejíždíme do Černé Hory a hned za celnicí za mostem přes Taru vjíždíme do úzkého údolí řeky Piva.

Stoupáním s několika tunely vyjedeme na hráz přehrady a za ní před vesnicí Plužine uhýbáme doleva na Žabljak do hor. Stále stoupáme serpentinami a tunely a těsně před setměním stavíme stany hned u silničky na náhorní planině. Okolo nás jsou překrásné hory se zasněženými vrcholy. Jsme v národním parku Durmitor. Stmívá se a fičí studený vítr, v noci leje jako z konve.

Ráno je zataženo, ale než vyjedeme, trochu se vyjasní. Pokračujeme úzkou silničkou po planině mezi horami a kocháme se nádhernými scenériemi. Okolo jsou horské hřebeny se sněhovými poli.

Místy projíždíme dvoumetrovými sněhovými bariérami. Přesto už na několika místech začínají kvést horské květiny. Najíždíme na novou silnici na Šavnik a míříme k údolí řeky Morača. Projíždíme bouřkou. Nekonečná cesta se chýlí ke konci. Přestává pršet a oteplilo se. Nasedáme na vodu nad odbočkou na Tumanje. Stále je zataženo a občas sprchne. Morača rychle vteče do sevřeného skalnatého kaňonu s kolmými stěnami. U břehu jsou vydatné vyvěračky a ta nejmohutnější vytéká vysoko ze skály na pravém břehu a tvoří působivý osmimetrový vodopád.

Po několika kilometrech spadá zprava veliký sesuv, jehož balvany zablokovaly řečiště.

Najíždíme okolo ohromného balvanu, který míjíme těsně vlevo, na střed peřeje, trochu srovnám člun doprava, abychom válec dole najeli kolmo, a pak v proudu přejedeme doleva. Ve vlnách míjíme další balvan.

Všem se to nepovede a lovíme. Asi po kiláku je další sesuv a pod ním dlouhá peřej s několika vysokými stupni mezi balvany. Jedeme vlevo úzkým průjezdem akorát na šířku lodě těsně podél skály, kde je stupňů víc, ale nižších a válce menší. Je to rychlé a voda má tah. Druhý stupeň nás nakopává doleva a rozhodují doslova centimetry. Ostatní zkouší štěstí středem, kde je pod úvodním vysokým skokem hluboká žumpa, která neodpouští chyby. Skóre je vyrovnané. Dál jsou ještě 3 výraznější trojkové peřeje, ale to nejtěžší bylo nahoře. Mezi všemi peřejemi je lehká voda maximálně WW I. Voda je ledová a průzračná. Po splutí se zastavujeme v hospodě u silnice. Těšíme se na nějakou večeři, ale mají jen studené sendviče. Obloha je jak vymetená, jedeme proti proudu řeky a zastavujeme se na prohlídku pravoslavného kláštera Morača.

Pokračujeme přes průsmyk Crkvina a na Kolašin a sjíždíme k řece Tara. I Tady na horním úseku vypadá zajímavě. Odbočujeme do národního parku Biogradska Gora. Nemáme čas na nějakou dlouhou výpravu, tak alespoň obejdeme Biogradsko jezero.

Příjemná hodinová procházka. Zajdeme se ještě mrknout na nedaleký vodopád. Pokračujeme dál a v Mojkovacu se zastavujeme na nákup. Mají tady výborný pršut. Projíždíme údolím Tary a zastavujeme na několika vyhlídkách. Poslední zastávka je na mostě. Vypadá impozantně, dlouhý 365 m, 150 m nad hladinou řeky. Pěšky dojdeme do kempu na pravém břehu. Vše funguje bezvadně, oheň hoří a ovečka, kterou jsme si den předem objednali, je už bez kožichu na rožni. Na durmitorských bylinkách byla výborná.

Jirka Hodic