Vstáváme do slunečného dne. Čeká nás zlatý hřeb našeho programu, splutí řeky Tara v jejím grand kaňonu dlouhém 63 km. Do loďáků si balíme nejnutnější věci na 2 dny. Přestože se celý úsek nechá stihnout za jediný den, je škoda spěchat, a proto si ho rozdělíme na 2 dny. Přejíždíme od mostu proti proudu řeky na nasedací místo. Silnice zde klesá těsně k řece, jinde je téměř nemožné nastoupit. Platíme poměrně drahý permit a chystáme lodě, loďáky nakládáme na raft. Vyplouváme. Zpočátku je hladina průzračné tyrkysové a ledové řeky klidná, ale poměrně rychle teče.

Proplujeme několika táhlými zatáčkami a v dálce se objevuje známý most. Za ním zbystříme, je před námi 1. těžší peřej. Tara začíná téct z kopce a my se ve vysokých zabalujících se vlnách vyhýbáme ohromným balvanům. Nejvyšší vlny nás zalívají, a protože z naší lodě díky užšímu a výš posazenému komínu hůř odtéká voda, máme ji v mžiku plnou vody. Není to úplně zadarmo. Po několika stech metrech se řeka opět uklidní a my se můžeme kochat okolím řeky. Proplouváme opuštěným údolím hlubokým několik set metrů. Nespěcháme, máme dost času a i zde v údolí je příjemně teplo. Obdivujeme přítoky, které ústí do řeky vodopády nejrůznějších tvarů a výšky.

Další voda přibývá z mocných vyvěraček a Tara postupně mohutní. Plavbu nám občas zpestří lehká peřej. Několikrát zastavíme, abychom si protáhli nohy nebo posvačili včerejší večeři. Odpoledne za výraznější peřejí nabíráme z jedné z vyvěraček vodu a hledáme místo k přenocování. Údolí se zúžilo a moc jich tu už není, měli jsme zastavit o pár kilometrů výš. Konečně na pravém břehu nacházíme příhodný plácek pod vysokými stromy, využíváme poslední paprsky slunce zapadajícího za hřeben na protějším břehu k sušení, natahujeme plachtu nad bivakem a na chvíli si jdeme sednout s večeří k ohni. Slunce už je za kopcem a výrazně se ochladilo. Řeka zde již tvoří přirozenou hranici a spíme v Bosně.

Druhý den nedlouho po vyplutí míjíme raftařskou základnu na pravém břehu a po chvíli nasedací místo na břehu levém, na které se nechá dojet od soutoku s Pivou. Krátce za ním začíná vodácky nejhezčí úsek.

Hned první peřej je asi nejtěžší. Tara prudce nabere spád a průjezd peřejí s velkými vlnami komplikuje několik balvanů v proudu. Jeden z nich vidím na poslední chvíli a s lodí plnou vody se mu vyhýbáme vpravo. Přídě se zmocní silný vracák, a tak i kousek scouváme. Lituju, že jsme si nevzali svoji Baraku. Poznávám místo, kde jsem si před 28 lety s kajakem zaplaval. Další peřeje, které pokračují až na dohled k mostu nad soutokem, jsou již o něco lehčí a my si užíváme houpání ve vlnách.

Přistáváme těsně za mostem na levém černohorském břehu a necháme se vyvézt nahoru a posledních a nejhezčích asi 16 km dáváme ještě jednou. Sluníčko pálí, a tak máme za chvíli usušeno.

Pokračujeme mikrobusy do Bosny, zastavujeme se na pivo a jídlo v hospůdce u silnice a pak ještě v Brodu na nákup. Přejíždíme do údolí Sutjesky, uhýbáme doprava okolo pily nahoru po šotolinové cestě. Po několika málo kilometrech táboříme na loučce u cesty. Ráno zajíždíme k památníku Sutjeska. Je to betonové monstrum, památka na největší bitvu Titovy armády, při které padlo přes 3300 partyzánů. Vracíme se kousek zpět a na parkovišti se chystáme na poslední plavbu. Zastavuje se u nás strážce parku a upozorňuje nás, že za splutí Sutjesky v národním parku se platí. Zadarmo je to až od mostu. Ukecáme ho, jedná se jen o pár metrů. Sutjeska moc vody nemá, možná je to i dobře. Voda je opět čistá a ledová, místy kličkujeme a hledáme stopu mezi kameny. Koryto je široké 10 – 20 m, kamenité, postupně přibývají balvany a řeka nabírá spád. Asi v polovině plavby vlevo přenášíme zablokovanou kaskádu, ve které jsou naplavené stromy a po chvíli ještě jednu, pro změnu zase vpravo. Ostatní peřeje a kaskády už jedeme. Jsou zablokované s velkým spádem. Shora jsou většinou nepřehledné, několikrát prohlížíme. Většinou je jen jediný průjezd, do kterého je potřeba přesně manévrovat.

Plaváčci přibývají. Lehké úseky jsou WW I, peřeje okolo WW III. Plavba moc neubíhá. Celá Sutjeska je za tohoto stavu technická, ale voda nemá tah. Od soutoku namáhavě koníčkujeme asi 300 m proti proudu Driny a nad peřejí přejíždíme na pravý břeh, kde nás v kempu čekají mikrobusy. Zbytečná dřina, určitě by bylo lepší pokračovat 13 km po Drině do Brodu. Drina je nabublaná, za hodinku bychom byli dole. V Brodu utrácíme poslední drobné a pokračujeme přes Sarajevo, Donji Vakuf a Bihač do Chorvatska na tábořiště na Mrežnici. Tam jsme o půlnoci a jdeme si sednout k poslednímu ohni.

Neděle už je jen ve znamení návratu domů. Nebýt toho, že nám u Prostějova došla nafta, nebylo by o čem psát...

Rekapitulace:

Jirka Hodic, Kačeři Chrudim