Stěrače monotónně stírají provazce vody. Prší. Už kolikátý den. „Doprčic, asi bych měl někomu zavolat, kam vlastně jedu!“ Po chvilkovém váhání jsem zamítl všechny blízké, kteří by se mohli zbytečně strachovat. Nakonec jsem vytočil číslo kolegy z práce. „Majku, hele - jedu na vodu. Sám. Tak kdyby něco, pamatuj si, že budu na horní Vrchlici. Jo, Vrchlici nad Malešovem. Pamatuj si to. Jo, dám si bacha. Čus.“ Prší.

Mám ten kraj jižně od Kutné Hory rád. Zaprášeně umolousané Polabí náhle ožije svěží zelení lesů, ze kterých tu a tam vykukují věže kostelů. Krajina prosáklá dějinami – stříbrné doly kutnohorské, svatá Barbora, bitva u Malešova, poslední marný vzdor starého husitského lapky Jana Roháče na hradě Sionu. Právě tudy vedl kdysi dávno náš první vandr v zelených betlech s telaty a ručně šitými usárnami. U Velkého rybníka jsme na podlážce rozdrbaného stanu proklepali studenou jarní noc, abychom prakticky přišli na to, že pořádná hromada chvojí pod sebou je nejlepší izolace. Na Sionu jsme si pak druhý den nahřívali kosti a poslouchali tiché šumění Vrchlice někde dole pod pobořenými hradbami.

Od té doby jsem kolem ní procházel ještě několikrát. Většinou polosuchý kamenitý potok vypadal sjízdně leda v mých fantaziích, s nimiž hodnotím každou vodu z hlediska možného splutí. Ale vloni na jaře mi páně Šakalův poetický popis na jedněch vodáckých stránkách ukázal, že se nejedná o nereálné snění. Horní Vrchlice je opravdu sjízdná. S jednou malou podmínkou. Musíte chytit vodu. Ta je tu zřídkakdy. Dělal jsem si zálusk už letos zjara, slibné stoupání průtoku však šlo rychle dolů. No nic, tak zase příští tání za rok. Kdo si počká, ten se dočká. Třeba dlouhých a vytrvalých dešťů. Včera večer ještě měla Vrchlice místo Šakalem doporučovaných minimálně třiceti šesti čísel pouhopouhých deset. Ráno už minimum hravě překračovala. Prší.

Pod mostem u Chlístovic se valil kalný proud. Ne nadarmo je v některých mapách horní Vrchlice označována jako Bahýnka. Všechno kolem bylo nasáklé vodou jako houba, z listí stromů kapalo jak v amazonské džungli. Abych se nemusel otáčet v úzkém korytě, položil jsem Baraku do  malého vracáku raději přídí po proudu Sotva jsem ujel asi dvacet metrů od mostu, spatřil jsem před sebou problém. Tedy PROBLÉM. Spadlá třešeň s větvemi pěkně nahusto potok dokonale přehradila. Reflexivně jsem zvedl ruce a chytil se větví, na víc opravdu nebyl čas. Vyvážil jsem náklon lodi a začal se odstrkovat ke břehu. Šlo to, za moment už jsem s lehkou úlevou vylézal. Až teď jsem zaregistroval, že nemám pádlo. Vůbec nevím, jak jsem o něj přišel, ale prostě bylo fuč. Asi jsem ho automaticky pustil, když jsem se chytal stromu. Mé milované pádélko, věrný druh z mnoha vodních poutí a výprav, s lehce ohnutou žerdí, jak mi chránilo kejhák mezi šutry Toušické kaskády …

Otřel jsem slzu a pokračoval dál. Protože s sebou, milí holenkové, vozím pádlo náhradní, což se mi teď konečně zužitkovalo. Poučen první kolizí jsem však značně navýšil ostražitost. Přispíval k tomu i fakt, že skrze hustě olistěné houštiny, co mi laškovně ošlehávaly a omývaly ksichtík, bylo prdlačku vidět. V tomto směru bude při plavbě na sklonku zimy situace výrazně příznivější. Viditelnost se zlepšila, když potok vstoupil do lesnatého údolí pod Sionem. Vstoupil pěkně bystře se slušnými vlnami v kamenitých peřejích. Připodobnil bych je k těm na Vavřineckém potoce, ale poněkud souvislejším a delším. Svezení to bylo pěkné a pro jezdiče mého typu s nějakou zkušeností a stabilní lodí víceméně pohodové. S jedinou vadou na kráse. Dosti důkladnou. Zatraceně nízké lávky a padlé smrky potok obvykle přehradily v těch nejvýživnějších místech. Zastavování v rychlém proudu nebylo vždy nejjednodušší. Co bych kecal – trochu jsem se bál. Blbá místa jsem přenášel a ostrým zrakem se snažil odhadnout všechny potencionální medvědí pasti před sebou. Šlo to pořád dokola. Vždycky, když už si člověk začal užívat houpání na vlnách, se dříve či později objevil nějaký zátaras. Díky tomu se na Vrchlici z obyčejné wéwé jedna plus stává trochu adrenalinovější záležitost. Ne moc, ale trochu jo. Zvláště, když jako jediného parťáka máte do kamene vytesaného Jana Roháče z Dubé, co vás chvíli mlčky sleduje ze skály.

Asi po dvou kilometrech potok opouští les, napravo je vidět kopec s polem. Až tudy poplujete, doporučuji zpozornět. Z Šakalova popisu jsem věděl o sérii kolmých stupňů s vývařišti, do nichž jsem netoužil zahučet. Minul jsem nějaký brod, ale než jsem stačil zastavit, byl za mnou. Hned potom mi neklamné hučení naznačilo, že by bylo přeci jen dobré přistát. Naštěstí se narychlo dalo zakotvit v kopřivách zatopených vodou. Vyškrábal jsem se na břeh. Kousek pode mnou se vařila voda pod prvním metrovým stupněm, o pár desítek metrů níže ho následoval další, a pak ještě jeden. Dál už jsem nešel ani nejel. Splavy by se asi splout nechaly, válce pod nimi se tvářily, že celkem pouští. Ale nač tahat čerta za ocas příliš, že? Pro dnešek už stačilo.

Po podmáčených loukách s metrovou trávou jsem vytáhl loď až k vesnici zvané Maxovna. Na nástupní místo u mostu jsou odtud slabé dva kilometry. Za půl hodiny už svištím k domovu. Stěrače monotónně stírají provazce vody. Prší.

P.s.: Dříve, než mě začnete kamenovat, mí vodáčtí spolubratři, vězte, že vím. Moc dobře vím o všech možných rizicích plavby v jednom, zvláště pak na takovém potoce. S čistým svědomím bych horní Vrchlici sólo nikomu nedoporučoval. Ale - opojný pocit svobody se často dostavuje právě ve chvílích, kdy je člověk vytržen z kontextu sociálních vztahu. Když se musí spoléhat jen a jen sám na sebe, na všechna svoje silná i slabá místa. Kdo z vás někdy okusil, asi mi porozumí.

A pádlo? Třeba si ho vzali vodní bohové jako oběť a budou mě ochraňovat. Možná už právě na horní Vrchlici začali.

Václav