V minulých historických vodáckých článcích byla popsána často smrtelná úskalí válečných let, třeba z roku 1939, roku 1940, 1942, či 1943, případně 1944 nebo 1945. Dnes se na to, s prominutím, vykvajzneme, abychom zjistili, že slunce svítí a voda pod kánoí většinou teče bez ohledu na procenta fanatiků v lidské populaci…
Reklama
Skoro každý z vás byl jistě na vodě na letní Vltavě. Tradiční česká vodácká řeka vás unáší skalnatým a zalesněným kaňonem. Občas na člověka jukne nějaká ta památka či zřícenina, jako klášter ve Vyšším Brodě nebo Český Krumlov. Ale taky přecpané hlučné kempy, opilci, štrůdl lodí s frontami na jezech. Jak asi prožívali letní Vltavu vodáci před víc než osmdesáti lety?
Letní Vltava 1942
Moji vodáčtí předci splouvali Vltavu hlavně nad Prahou. Na delší cesty vyráželi třeba z Budějovic či z Červené nad Vltavou, kam bylo možné zajet vlakem. Nebo i z Kamýka nad Vltavou, Žďákova či z oblíbeného Sejckého ostrova. Anebo na Vltavu dopluli z Otavy, Lužnice, případně Sázavy.
A tak v srpnu 1942 můj děda a babička zase vypluli s partou kamarádů na tehdy oblíbený úsek od ústí Lužnice do Prahy.
Dvojkajak na Vltavě 1942
Tehdy asi nejdostupnější a nejskladnější lodě byly skládací kajaky potažené plátnem. Daleko více bagáže ale uvezly těžké dřevěné kánoe žebrovky.
Dvojice vodáků na dřevěné kánoi s bagáží 1942
Odpoledne se postavily stany na příhodném místě na břehu řeky, byl čas i na hraní na kytaru.
Vodáci táboří na břehu Vltavy 1942
Háčkové na ohníčku ukuchtili něco dobrého, nebo alespoň teplého.
Babička vaří v ešusu u řeky na ohni 1942
Byl čas i na odpočinek a pozorování řeky.
Zasněná vodačka na břehu řeky 1942
Ráno se vše sbalilo a plulo se dál.
Mladík na kajaku 1942
Letní Zvíkov 1942
Cestou se stavovali nejen v plaveckých hospůdkách, ale i třeba na památkách. Naše parta si to vyšlápla na hrad Zvíkov stojící tehdy na vysoké skále nad soutokem řek Vltavy a Otavy.
Vodáci na Zvíkově 1942
A nebyli by to mladí vodáci, kdyby si při prohlídce středověké památky taky trochu nezablbli.
Vodáci skotačí na hradě Zvíkov 1942
Vodáci, vory a voraři 1942
Na březích Vltavy vodáci potkávali hromady kmenů stromů, ze kterých se na vhodných místech vázaly vory.
Klády na břehu řeky 1942
Oblíbenou kratochvílí pak bylo ukecat voraře, kteří vodáky i s loďmi kousek svezli.
Vodáci na voru na Vltavě 1942
Svázat vor a dopravit ho v pořádku do Prahy nebylo jen tak. Však taky voraři byli drsní chlapíci, nějaká pracovní zranění, nebo dokonce utonutí, nebyla úplně neběžná.
Vorař na voru na Vltavě 1942
Mimochodem vorařství, i když u nás už v podstatě zaniklo, bylo nedávno zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Vodáctví, které je stále živé a dále se rozvíjí, na obdobný zápis stále čeká.
Vodácká táboření a další radosti roku 1942
Vodáci na Vltavě 1942
Loučky na březích řeky byly vhodné pro postavení vodáckých stanů.
Vodácké tábořiště party kamarádů u Vltavy 1942
Jak je vidět, pro podepření stanů, nebo na sušení věcí byla často používána i dřevěná vodácká pádla.
Vodáci svačí u stanu na břehu Vltavy 1942
Ranní či spíš dopolední balení věcí nebylo úplně jednoduché, na tábořišti panoval funkční chaos.
Vodáci balí věci na tábořišti 1942
Na Vltavě byla řada jezů s mlýny. Jezy se překonávaly většinou vorovými propustmi a raději v singlovaných lodích.
Mlýn s jezem 1942
Ale část plavby probíhala beze spěchu, se sluněním a odpočíváním na lodích, tak jako dneska.
Vodácká pohoda na lodi 1942
Na oběd se přistálo, vytáhly se loďáky a dalo se něco k snědku.
Mladá vodačka na loďáku 1942
Čas byl i na obdivování rozkvetlé přírody.
Kánoe a vodačky u divizny u Vltavy 1942
Odpoledne se zase někam na břeh píchly stany.
Vodáci na tábořišti u Vltavy 1942
Velmi oblíbeným tábořištěm na tehdejší Vltavě byl Sejcký ostrov, někdy zvaný i „Kouzelňák“.
Táboření vodáků na Sejckém ostrově 1942
Aby si protáhli ztuhlé údy a pokochali se rozhledem, tak vodáci občas vyšplhali na nějakou skalnatou vyhlídku nad vltavskými proudy.
Nad proudy Vltavy 1942
Závěr
Domů pak dopluli vodáci po několikadenním putování opálení a s vyčištěnou hlavou. Doba byla těžká a tak to potřebovali možná víc, než my.
Ahoj Eki