První listopadovou sobotu mi ujíždí vlak směr Choceň či dál. Bloumám po nádraží Praha - Libeň a přemýšlím co teď? Přece se nevrátím s pálavou domů, když je venku tak krásný podzim a slunečno. Ale na nějakou delší výpravu to vzhledem ke krátkým dnům taky nevypadá…

Kyjský rybník

Nakonec mě courák na Kolín sveze jen jednu stanici do zastávky Praha – Kyje. K zastávce přiléhá patnáctihektarový Kyjský rybník, prý ze 14. století, u kterého nafukuju pálavu. Alespoň se propádluju po rybníce tam a zpět. Ze břehu mě pozorují rybáři, z vody kachny.

Vypádluju i pár set metrů do nátoku potoka Rokytka nad rybník. Pod silničním mostem má doupě bezdomovec. Pak se obracím zpět a mezi lyskami mířím k místnímu ostrůvku. Z ostrova startuje mohutná volavka popelavá.

Jihozápadní část rybníka je oddělena železniční tratí s mostem. U mostu na mě volají rybáři, prý proč letos nebyla ta obvyklá vodácká akce. To mně vnukne myšlenku podívat se přes hráz.

Po předchozích deštích odtéká z rybníka vizuálně docela dost vody, podle stránek ČHMÚ je to ale jen 0,7 kubíku za sekundu. Posuzuju splavnost z hráze a váhám.

Rokytka pod Kyjským rybníkem

Nakonec to zkusím. Kdyby to nevyšlo, tak snad dojdu pěšky na městskou hromadnou dopravu. Šoupnu pálavu do koryta Rokytky po betonových schůdcích vodočtu.

Na peřejkách mírně dřu o dno, ale jedu. Kolem skály a trochu tajemným zákoutím k prvnímu stupínku.

Překonávám první i druhý stupínek bez ztráty květinky i bez nutnosti vystoupit z lodi. Následuje upravené rovnější koryto. Jen pozor, pravý břeh je tvořený štětovými gabiony, které jsou svázané železnými dráty, což může být pro nafukovačku smrtelné.

Po chvíli přijíždím k dvojitému mostu – nahoře železnice, dole lávka pro pěší. Z levého břehu mě láká otevřený stánek se zvláštním názvem „U Ebuš“. Zastavuju a dávám si podzimní menu – svařák a výbornou dýňovou polévku.

Posilněn pádluju dál. Proplouvám výhružně znějící pražskou čtvrť - Hrdlořezy. Na obou březích po celém toku Rokytky se objevují tajemné vstupy do podzemí – větší či menší roury a zděné tunely přepadů odlehčovacích komor kanalizace. Proto sem není příliš vhodné vyrážet hned po prudkém dešti, protože koryto zaplní ředěná odpadní voda. Pak platí známý bonmot o pražských stokách: „Kdo nesplul Botič a Rokytku není správný vodák, kdo je splul více než dvakrát, je prase.“.

Protože se nacházím ve městě, břehy říčky spojuje celá sbírka mostů a lávek. Z nich mi občas mávají děti a další kolemjdoucí.

Cestou pozoruju třeba plovoucí a potápějící se nutrie nebo legračně se pohybující slípky zelenonohé. Srovnaný úsek končí a Rokytka vtéká na slunnou parkovou louku, kde byly v letech 2008 – 2019 obnoveny meandry.

Vytáčím oblouky a po břehu obtahuju nízkou pěší lávku. V šikmém podzimním slunci si mě zachumlaní chodci fotí jako „posledního vodáka“.

Meandrující parková část končí u vysokého železničního viaduktu.

Za viaduktem překonávám několik stupínků, za tohoto průtoku lehce sklouznutelných s mírným dřením. Na levém břehu tu lemuje Rokytku rybník zvaný Hořejší.

Podplouvám další lávky. Pak se tok Rokytky nakrátko rozdvojuje, aby se po pár desítkách metrů zase spojil, v hlavním toku se tu vyskytuje i drobný stupeň. Šikmé slunce prosvituje barevným listím. Okolí říčky je přírodní oázou v městském prostředí, lemují ho turistické stezky a cyklostezky, místy i sportoviště.

Doplouvám k silničnímu mostu mezi stanicí metra Vysočanská a nádražím Praha - Libeň.

Pluju dál a dostávám se k jedinému klasickému jezu na mojí plavbě po Rokytce. Šel by s trochou drhnutí splout, ale vzhledem k nízkému průtoku ho raději obnáším po pravém břehu.

Podplouvám sadu silničních mostů. Koryto je srovnané. Pluju pod shluk různých silničních a železničních mostů u Čuprovy ulice, kde je Rokytka zakrytá. Naštěstí po levém břehu vede osvětlená cyklostezka.

Proud vody v rovném korytě mírně zrychluje. Zpod dalšího mostu mě zdraví popíjející bezdomovci. Překonávám tři vyšší stupně, z nich nejvyšší je asi ten prostřední. Obdržím od šutru pod ním dloubák do klečícího kolene.

Pod posledním z těchto stupňů, který leží v pravotočivé zatáčce toku, se dostávám do dalšího podzemí – pod ulici Zenklovu a Elsnicovo náměstí. Tma jak v ranci. Rokytka mě ale rychle vynese dál až k protipovodňovým vratům v ústí toku do klidné vody bývalého ramene Vltavy.

Libeňské rameno Vltavy, nebo ještě Rokytka?

Na voleji jsme začínali, na i voleji skončíme. Rokytka v minulosti ústila do Libeňského ramene Vltavy, které je aktuálně nadržené vysokým Trojským jezem. Ovšem Libeňský i Maninský ostrov už dávno nejsou ostrovy, jejich horní část byla násypy spojena s pevninskou Prahou. A tak některé podklady uvádějí tok Rokytky ještě o více než kilák delší.

Do téhle široké laguny mě tok Rokytky vyplivne. Obeplouvám různá zákoutí s přístavy pod podzimně barevným svahem s nemocnicí Bulovka.

Na klidné vodě ramene kotví četné motorové loďky nejrůznějších tvarů a barev. Taky jsem tu potkal jediné dva dnešní vodáky – kajakáře na plasťácích zřejmě se vracející z tréningu na blízkém vodáckém kanále v Tróji. Ve spodní části zátoky pádluju okolo bývalého Maninského ostrova. Ještě pár záběrů a u Holešovic vplouvám při zapadajícím slunci do hlavního koryta Vltavy.

Závěr

I když vím, že nejkrásnější kytka určitě není Rokytka (původní význam slova je vrba), jde po tomhle potoce zajímavě proplout Prahou obdobně jako po Vltavě, Berounce, nebo třeba Čertovce. A je určitě škoda ji využít jen jednou ročně při organizovaném splouvání, nebo vůbec - když se vypouštění nekoná. Dobrodružství na vás prostě nemusí čekat jen kdesi na druhém konci světa, ale klidně i někde za rohem.

Ahoj Eki