Kanada, Northwest Territories - West Arctic. Srpen i září 1999

Představa dovolené na kánoi bývá spojována s bezstarostnou pohodou teplého léta, většinou na některé z našich řek, s koupáním kdykoli se nám zachce, s veselou partou na vodě, u ohýnku nebo i v hospodě hned od řeky. V případě velmi zhoršeného počasí nebo pro nepříjemnou událost, můžeme snadno výlet přerušit a poměrně rychle se dostat do bezpečí domova.

V popisovaném sjezdu severokanadské řeky South Nahanni koupání chybí, stejně jako hospody na břehu. A bezstarostnost zde také nemá místo. Ztráta nebo vážné poškození lodi, stejně jako zranění by mohlo být nepříjemnou záležitostí. K lidem je velmi daleko, koleje tam nevedou a stezky jsou jenom zvířecí. Velkým důvodem k pozornosti je i značný počet medvědů, které láká vaše jídlo a kteří za vámi dokáží běžet i padesátikilometrovou rychlostí. Ale tyto obavy jsou vynahrazeny pobytem v čisté divočině s nezapomenutelnými pocity.

Začínáme

Cesta na řeku trvala z Vancouveru autem dva dny, přes celou provincii Britská Kolumbie, do North West Territories. Poslední stovky, z celkové délky přes 2000 kilometrů, jsme jeli po tzv. gravel road, což je kamenitá nebo hliněná cesta upravovaná jen válcováním a kropením. Má honosný název Liard Highway a odbočuje na sever z Alaska Highway a Clondyke Highway za městečkem Fort Nelson. Hned na začátku této „polňačky“ jsme chytili kameny od trucku, který se kolem nás v protisměru přehnal. Naštěstí to odneslo jen levé zadní okno a kryt předního světla. Okno jsme zalepili páskou a dojeli k ferry přes řeku Liard, mohutné řece, která se tu široce valí. Ferry jezdí v celou hodinu tam, v půl zase zpět. Po dobu, kdy je u břehu a auta vyjíždějí nebo najíždějí, není ferry k ničemu přivázaná, prostě neustále tlačí do břehu. Nechali jsme se přeplavit (neplatí se za to) a odpoledne jsme dorazili do Fort Simpsonu, kde byla konečná pro auto, dále je cesta na řeku už jen letecky. Zde jsme měli zamluvený let malým letadýlkem Cessna na plovácích. V boudě letecké firmy Wolverine Air nám její majitel Cris sdělil, že náš zamluvený plánovaný let na druhý den ráno se nedá uskutečnit. Důvod neuvedl – viz později.

To byl v pořadí již druhý nedodržený slib. Původně jsme si kánoi měli půjčit až tady, den před odjezdem z Vancouveru jsme však dostali zprávu, že loď nebude. Jako výmluva posloužilo to, že prý jsme si neudělali confirmation, o kterém ale při objednávání nebyla řeč. Loď jsme si tedy vezli celou cestu na střeše auta, vypůjčenou za 400 dolarů z obchodu s loděmi a dalším vodáckým vybavením na předměstí Vancouveru. Po sjetí se máme pokusit loď ve Fort Simpsonu prodat. V tom obchodě jsme taky nakoupili loďáky (64.-), neopreny (109.-), neoprenové botky (31.-) a Zbyšek svůj filtr na pitnou vodu (40.-). Mé chvály na česnek (palice za 2.-) nepomohly. Ceny jsou v kanadských dolarech.

Jsou dvě možnosti, jak se na South Nahanni River dostat. Kromě pohodlnějšího způsobu – letadýlkem z Fort Simpsonu od východu, je možnost přiblížit se k jejímu přítoku, řece Little Nahanni, autem od jihu. Tuto možnost rok předtím Zbyšek zkoušel, nemohl však dojet až k Little Nahanni. Povodeň v horách strhla „mostek“ přes jeden potok (což byla zaházená kovová roura o průměru asi tři metry) a nemohl se dostat dál. Pokud bychom ale zvolili tento levnější způsob dopravy, neměl by nám kdo přemístit auto na konečnou naší plavby a to by stálo celou tu dobu v divočině. Nastala by i starost, jak se k němu vrátit. Jedeme jen na jedné lodi a sami dva. To taky není moc rozumné.

Honza (Kimbo)