Jezírka Island Lakes (Island, Honeymoon a Haywire) se objevila nalevo a pilot mi sdělil, že nepřistaneme na Honeymoon L. ale na Haywire L., ze kterého vyjedeme potokem přímo do řeky (jezera Haywire a Honeymoon jsou vedle sebe, v kilometráži je „naše“ označeno Haywire, na vojenské mapě zase jako Honeymoon ). Pilot opsal oblouk a ještě v zatáčení začal klesat do místa, kde bylo jezero zúženo a odkud vytékal přes dvě bobří hráze potok do Nahanni. Proletěli jsme dost těsně mezi stromy po obou stranách a už jsme klouzali po vodě. Letadlo se necvaklo, hurá. Pilot zaroloval, jestli se tomu u hydroplánů taky tak říká, ke břehu a my jsme se začali soukat ven a vynášet bagáž z kabiny na plováky letadla. To se ale větrem začalo od břehu vzdalovat, pilot musel znovu nastartovat. Přirazili jsme ke břehu, letadlo uvázali za kořen u břehu, odkurtovali loď od plováku, dali na vodu a přes ní jsme bagáž dostávali na břeh. V jezeře nádherně čistá voda a kolem mnohem a mnohem chladnější vzduch než ve F. Simpsonu.

Pilot nám řekl, že toto je jediné místo na břehu, kde se dá postavit stan a že ryby jsou u přítoku do jezera. Ptal jsem se ho jaké ryby v jezeře jsou, jako bych znal jejich anglické názvy. Prý nějaké Arctic Grayling, Lake Trout a Northern Pike. V překladu arktický lipan, jezerní pstruh a severská štika. On sám tady občas rybaří, létá sem už 24 let. Tak mi zatrnulo a současně jsem byl vděčný mému zažívacímu traktu, že to vydržel ty dvě a půl hodiny letu a že se nerozhodl k závěrečnému úkonu, když jsme byli ve vzduchu. Ve stanici nelze, to platí ve vlaku, tady bych asi nechtěl celou výpravu zdržovat žádostí, abychom někde přistáli. Počítal jsem spíš s horší možností. Pilot by pak přidával k lepšímu, že ti Češi sice dobře hrají hokej, ale že tuhle dva vezl – a to už tam létá 24 let – a jeden z nich se mu ve vzduchu strachem po… A to by jistě říkal pokaždé, když by byla o hokeji řeč. Vzhledem k popularitě hokeje v Kanadě se tam o něm mluví asi často a tak by to byla skoro nepřetržitá národní ostuda. Zatracený indiánský čipsy.

Pilot nám popřál hodně štěstí. Nasedl do letadla, zajel k dolní části jezera a odstartoval. Tentokrát se vznesl mnohem dříve než s námi. Letadlo za sebou nechávalo chvost jemné vodní tříště, jak vrtule rozprašovala vodu z plováků. Zmizel za nejbližším vrcholkem a já jsem si poprvé uvědomil to naprosté ticho, které tu zavládlo. Takové ticho, které se dá slyšet.

Pro příští dny jsme se dohodli, že Zbyšek se bude starat o bagáž a postavení stanu, na mne bude starost o oheň a jídlo. Budu se starat i o zdraví: každý dostane denně jeden stroužek česneku.

Vybalil jsem rybářský prut, navázal třpytku a vydal jsem se po břehu jezera k doporučenému ústí potoka. Ten se zde vléval do jezera malou deltou, která byla nepředstavitelně zanesena různými klacky a kmeny. Abych se dostal na místo, které se mi líbilo, musel jsem chvílemi lézt po čtyřech po kluzkém dříví, pode mnou bahno, voda. Usadil jsem se na bahnitopískovém plácku a asi hodinu jsem házel a zase vytahoval třpytku. Nic. Vrátil jsem se zpátky ke stanu a dal jsem loď na vodu. Pak jsem různě křižoval po jezeře, u protějšího břehu, u ostrůvku, u výtoku z potoka. Prostě jsem nabídl návnadu všude, kde se dalo, zájem byl ale nulový. Taky jsem si všiml, že ryby o sobě nedávají vůbec vědět: žádné vyskočení nad hladinu, žádná kola. Rybolov skončil, k večeři dnes (a jak se ukáže později, ani žádný jiný den) ryba nebude. Vrátil jsem se dost prochladlý. Při nepříjemném bočním větru se zvednutou špičkou lodě se mi těžko vracelo na tábořiště, kde jsem se hned začal se starat o kuchyň. Od našeho tábořiště, kam by se ještě s potížemi vešel jeden stan, vedla do lesního porostu zvířecí stezka. Tudy jsem přitáhl dřevo a stále ve střehu, odkud se ti medvědi přivalí. Po večeři jsme seděli u ohně dost dlouho, ještě po jedenácté bylo světlo, že se dalo číst. Slunce zapadalo hodně zešikma a proto bylo stmívání velmi pomalé. Jsme 62° 21´ 10” severně a 128° 13´ 29,8” západně. Odečteno z GPS, se kterou si hodlám na řece hrát, je to naše nejsevernější a zároveň nejzápadnější pozice na řece. Nahanni odtud směřuje nejprve na severovýchod, po asi 25 km se stáčí k jihovýchodu a tento směr zachová až k soutoku s  Liardem.

Další část příhod jsem dost dlouho odkládal. Jestli a jak to vůbec popsat. Tady je, a pokud toto bude číst nějaká opravdická dáma, nechť odstavec přeskočí.

Do stanu jsme zalezli dost pozdě, nespal jsem ani moc dlouho a probudil se děsným smradem. Zbyšek zvenku cosi kutil ve stanu a sděloval mi, že nemohl otevřít zip stanu a že se posral. Nepřipadlo mi to tolik zvláštní, nakonec myšlenkou na stejnou situaci jsem se zabýval už v letadle. Jen jsem nemohl pochopit, proč si tedy nenadělal do kalhot a nehodil je do jezera, proč si je sundal a vydělal se VE STANU! Jsme v anglicky mluvící zemi, takže: Oh, shit. Zabít ho nemůžu, chyběl by mi v lodi. Vypuzen jsem vylezl ven a i potom, co Zbyšek dokončil čištění (jen nahrubo, smrad zůstal ve stanu tři dny) a šel spát, jsem se ještě snažil povzbudit se pohledem na polární záři a rozhodoval se, kde budu spát já. Venku pěkná kosa a strach z medvědů, ve stanu děsno. Zvítězil nejsilnější živočišný pud a tak jsem, podmrazený, po dvou hodinách zalezl.

Honza (Kimbo)