Odstartovali jsme proti větru, i proti proudu řeky a zamířili na západ k hradbě hor. V kabině bylo tak málo místa, že jsme se s pilotem navzájem dotýkali lokty. Zdvojený knipl se pohyboval těsně přede mnou a nohy jsem musel dát pod sedačku, abych nepřekážel pedálům. Letěli jsme, podle mého odhadu, asi ve výšce 1500m. Kam se dalo dohlédnout jen lesy a lesy, fascinující pohled. Porost byl celkem pravidelně přerušován protipožárními pásy kolmými na sebe. Letadélko stoupalo a bylo předkem nakloněné nahoru, takže dopředu na zem se dalo koukat, jen když jsem se nadzvedl, pokud mi bezpečnostní pásy dovolily. Hradba hor Mackenzie Mnts. se přibližovala velmi pomalu a my jsme stále stoupali, abychom přeletěli jejich vrcholky s nadmořskou výškou kolem 2500 m. Přeletěli jsme nad řekou, která meandrovala a měla množství ramen s holými obnaženými břehy. Později jsem ji našel na mapě - North Nahanni River. Naše řeka je ale South Nahanni River a její tok jsme začali kopírovat až v její horní části, za vodopády Virginia.

Pokukoval jsem po přístrojích na palubní desce a zvláště mne zaujal jeden s nápisem Fuel - palivo, kde se ručička nějak rychle blížila na začátek stupnice k písmenku E – empty, čili prázdné. Zrovna to bylo v té části letu, kdy jsme nad žádnou vodou neletěli. Napadlo mne, že bychom tedy nemohli přistát. Podle času bylo do přistání daleko a tak, když se ručička už toho éčka začala dotýkat, jsem to nevydržel a poťukal jsem na měřák. Pilot ale ukázal na jiný před sebou, kde ručička poskytla jiný pohled: byla přilepená napravo, na písmenku F – full, plný. Měřák přede mnou ukazoval množství benzínu jen v přídavné nádrži. Tak jsme se s pilotem na sebe usmáli. On shovívavě, já s úlevou.

Přelétávali jsme již Mackenzie Mountains. Vrcholky některých hor byly pod námi snad jen 50 nebo 70 metrů, celé pohoří bylo beznadějně holé a nevlídné. Nikde známka po lidské činnosti, žádná cesta, cestička, domeček. Pohled, který jsem dosud neviděl. Neskutečná, surová pustina. Tato část hor neměla žádný „systém“, nebyly zde hřbety, dlouhá údolí, která by někam vedla. Shora to vypadalo jako hromady kamení vysypané z nákladních aut.

Pokud jsme letěli nad řekou Nahanni, pilot si jí nechával na své levé straně, díval se neustále dolů. Pro ty dole v nouzi je to jedna z mála možností jak přežít: dát znamení – distress signal - právě letadlu nebo helikoptéře, ohněm nebo zrcátkem. Jediná cesta z divočiny je po řece, cesty tam nejsou žádné a první indiánská vesnice Nahanni Butte bude od startu na řece až za 362 říčních kilometrů.

V Kanadě je v provozu záchranný systém PLB - Personal Locator Beacons. Lidé, kteří se pohybují mimo osídlení si použitím tohoto přístroje kdekoliv zajistí přivolání záchrany. V případě nouze vyšle přístroj na družici tísňový signál s údaji o poloze. Ten je přijat v centru v Ottawě, kde se dekóduje poloha a uživatel, a záchranná akce může začít. Přístroj je vlastně malý vysílač a má být registrován na konkrétního uživatele. Na South Nahanni mají být v parku, kterým také projedeme, podél toku asi dvě chaty – warden cabins, kde je toto zařízení nainstalováno pro všeobecné použití. Napájení obstarává baterie nabíjená slunečním světlem. V instrukcích je žádost, aby lidé, kteří nutně nepotřebují ve warden cabin přenocovat nebo se schovat před nepohodou, do chaty nevstupovali. Dále je v instrukcích ubezpečení, že žádost o pomoc po vyslání nouzového signálu bude okamžitě respektována. To určitě potěší. Mimo park však tyto hlásiče nejsou.

Instrukce jsou zde vůbec účelně a dobře zpracovány, bezpečnosti je věnována velká pozornost. Jsou tam zásady pobytu v divočině, jak zamezit požáru lesa, doporučení, jak má být každý vybaven, jak jídlem nepřilákat medvěda, co dělat při setkání s ním, co při jeho útoku. Zvláštní kapitola je věnována nebezpečí hypotermie – podchlazení z pobytu ve studené vodě a následnému znehybnění končetin. Jsou zde osvědčené rady, jak se v případě zvrhnutí zachovat. Teplota vody v řece se v době od jara do podzimu, a také v závislosti na místu toku, pohybuje od 5 do 10^oC. Nahanni má vodu převážně z ledovců.

V Kanadě si přírody velmi váží. I když se jedná o rozsáhlou neobydlenou oblast, jsou v instrukcích zásady jak přírodu nepoškozovat. Například při delším táboření by se měl denně přemístit stan, aby pod ním netrpěla vegetace nedostatkem světla. Odpadky z obalů na potraviny si každý odveze sebou. V instrukcích nejsou ale žádná zbytečná omezování, vše je zpracováno velmi účelně. A taky mi připadaly vlídné. Na rozdíl od těch našich nařízení a zákazů, kde se vyhrožuje hned pokutou a stíháním. Ten rozdíl se nedá přehlédnout. Píše se tam, že: správa parku očekává, že každý je zodpovědný za svou bezpečnost, vyhne se přírodnímu hazardu, že je každý odpovídajícně vystrojen a má dost jídla. Dále, že každý má znalosti a zkušenosti na divoké (oni říkají bílé) vodě a v divočině. Také, že jeho zdatnost je dobrá. Strážci parku - wardeni, co jsem viděl většinou Indiáni, mají právo zkontrolovat povinné vybavení každého, kdo do parku (a parkem budeme projíždět) vstupuje. U vodáků (jinak než po řece se nedá) může wardena zajímat třeba life jacket- záchranná vesta, množství jídla, náhradní pádla. Má právo i nevpustit. Neměl by vidět velkou panovací pánev, (celá oblast je „zlatá“, na proslavený Klondike je to 550 km), v parku je zakázáno rýžovat zlato, proto máme jen normální, na jídlo. Zlato, zapadlé mezi kameny na dně potoků, budeme totiž brát jen ve velkých kusech, dlouhou 70 cm pinzetovou chňapkou, kterou Zbyšek přilepil dovnitř lodě. Já k tomu účelu vezu potápěčské brýle, abych s hlavou ponořenou pod vodu lépe našel ty kusance jen čistého, bez příměsí, protože: kdo se má vláčet zpátky s takovou váhou neryzího zlata? Hlavní prospektor je Zbyšek. Četl o zdejším terénu spoustu zlatokopeckých knih a má to už léta pěkně promyšlené a sesumírované. Problém bude jen s Indiány, kteří z hor kolem sledují zlatokopy dalekohledem. A jak už má někdo hodně zlata, počkají si na něj a uříznou mu hlavu, třeba jako bratrům Frankovi a Willie McLeodovým. Tak zas chvíli vážně.

Na řece South Nahanni, kde bylo hned po Clondyke nejvíce zlata, jsou z minulých dob přitažlivé geografické názvy: Deadmen Valley – Údolí mrtvých mužů, Headless Creek – Bezhlavý potok, Headless Range – Bezhlavé hory, Broken Scull River – řeka Rozbité lebky, Funeral Range – Pohřební hory. Úsek řeky s peřejí Hells Gate – Brána do pekel: to zní téměř mírumilovně. V nedávné minulosti tu defiluje téměř 50 mrtvých, většinou zlatokopové, prospektoři. Někteří mrtví se našli, třeba zmínění bratři – s uřízlýma hlavama, po jiných žádná památka, jen poznámka kde a kdy byli viděni naposledy. Pokud by šlo o příhody s medvědem, (to se skoro vylučuje, protože všichni, kdo zde lovili pro kožešinu nebo hledali zlato, měli zbraně), něco by po nich muselo zbýt. Medvěd hlavu tak čistě neoddělí hlavu od těla, prý ožírá jen měkké části a hlavně - nežere pušky. A ty se u nalezených těl nikdy nenašly, stejně jako ostatní výstroj. Všichni zlatokopové a trapeři ale na Nahanni museli přicházet kolem indiánských obydlí, a tam si jistě všimli, jakou výstroj nesou sebou. Jestli pasti a loveckou výstroj nebo pánve. A tak byl asi větší zájem o zlatokopy. O Indiánech se však v této souvislosti v Kanadě nesmí mluvit. V případě Nahanni se píše raději o záhadách, samé mystery a magic. Indiáni jsou v Kanadě neskutečně protěžováni a podporováni takže se dá mluvit o rasismu. Výčet indiánských privilegií by byl dlouhý. Protesty bílých o stejných právech pro všechny v Kanadě nemají odezvu u vlády a tak se v Kanadě děje opačný rasismus. Veřejně protestující stařík v hlavním městě B.C. Victoria s plakátem kolem těla na kterém bylo napsáno „Stejná práva v Kanadě pro každého“, mi toho dost napovídal. Přístup k čínským, východoindickým a jiným nebílým přistěhovalcům je, v porovnání s imigrantskou politikou pro bílé, naprosto odlišný. Vzpomenu-li si na pohovor na kanadském velvyslanectví v Praze při žádosti o visum, vidím rudě… Ale zpátky k řece.

Honza (Kimbo)