Vracet se po dlouhé době na kurz Vodácké školy je zvláštní. Člověk si připomene silné zážitky, jejichž intenzita ve vzpomínkách nevybledla. Jako by se odehrály včera. Ve směsici pocitů se u mě díky tomu střídalo velké natěšení s lehkou úzkostí v krajině břišní: „Mám na to ještě vůbec?“ Nakonec převládl racionální názor, že „učit se, učit se, učit se“ nezaškodí ani po padesátce.

Bez mučení přiznám, že jsem si v sobotu ráno trochu přispal. Na rozdíl od hlavního Mistra Petra Ptáčka, který z Náchoda vyjížděl před pátou, aby zahájil přesně v osm nula nula ráno. A mohl mi přesně v tuto hodinu telefonovat, kdy se ráčím dostavit na kanál v Roztokách. Pokud pojedete k Petrovi na kurz, počítejte s tím, že ho bude dělat poctivě. Spíš POCTIVĚ. To znamená, že začíná přesně, že se vám bude hodně věnovat a že vám ten papír na konci nedá jen tak pro vaše krásné oči. Zároveň však velmi pravděpodobně budete schopni prakticky využít to, co jste se u něj naučili. Zažil jsem absolventy od jiných společností, kteří sice měli instruktorské papíry, ale nedokázali samostatně vést vlastní loď, natož skupinu… (Tohle opravdu není placená reklama!!!!)

Nácvik záchrany házečkou na suchu ještě ušel. Lámáním chleba se ukázal skok do kanálu a rozplavba v jeho vlnách s více či méně úspěšnými pokusy o sebe - či od někoho jiného- záchranu. Počasí totiž mělo do letního dosti daleko a můj děravý neopren hřál tak trochu symbolicky. Se závistí jsem okukoval Mistrův suchý oblek, ve kterém si v teplíčku pěkně lebedil, zatímco nadšení nás ostatních lehce chladila ledová berounská voda. Zahřát jsme se mohli rychlými přesuny kolem kanálu, k nimž nás povzbuzovalo Mistrovo známé halekání: „Máte pět minut!“, které léty doplnil o takové to tělocvikářsko-zupácké pohvizdování. Od posledně jsem si některé věci pamatoval. Nebo jsem si to alespoň myslel. Při plavání dát ve vlnách ruku před obličej, aby se člověk nenalokal vody. Hlavně si nestoupat v proudu, protože hrozí uvíznutí za nohu. Závěsy a správné náklony, abychom s parťákem bezvadně zaparkovali v každém vracáku. Ehm, tedy, zaparkovali spíše teoreticky. Nejsme sehraní, ale brzy se také ukázalo, že i naše znalosti mají určité trhliny. První otočka plavidla dnem vzhůru neměla být zdaleka poslední. Nejen u nás.

Kajakáři, kterým se věnoval Petrův kolega Matouš, na tom byli o trochu lépe než vzducholoďaři, nicméně postupně jsme plavali snad všichni. Když mi z odřených kloubů na ruce -stejně jako kdysi- začala crčet krev, zažil jsem pocit pravého hmatatelného déjà vu. Při přehlídce našich (ne)schopností Petr brzy snížil přítok vody, čímž se situace stala poněkud příznivější. Navíc s námi se všemi začal jezdit a prakticky opravovat naše chyby. Nutno podotknout, že se mi ho stejně podařilo vykoupat, což svědčí o tom, že se nejedná o žádného superborce, který ustojí úplně všechny chyby… Ale hodně docela určitě! Když se mnou končil jednu plavbu a já byl úplně vyšťavený, doporučil mi s laskavostí sobě vlastní: „A teď se běž vyzvracet!“ Sám okamžitě nalezl do lodě někoho jiného…

Trénovali jsme všechno možné. Chytání vracáků, přejezdy, výjezdy, surfování ve válci, jízdu v jednom na přídi (když ztratíte zadáka) i uprostřed (když je vám bez zadáka lépe). A hlavně NÁKLONY! Správné náklony jako základ všeho. Ty nesprávné nás nekompromisně trestaly rozplavbami. Chápu, že pro odchovance vodáckých oddílů se jedná o banální dovednosti, které nasávali společně mateřským mlékem. Ale pro sólisty mého typu, kteří se neustále učí přímo v terénu, se jedná vpravdě o neocenitelnou zkušenost. Osobně bych ji doporučil zvláště všem borcům z vodáckých masových akcí, kteří se s vytřeštěným zrakem namotávají kolem stromů nebo blokují svými zátarasy z nafukovaček koryto.
(Přátelé, pokud je řeč o vás, neváhejte – navíc si potom plavbu daleko víc užijete!)

Co ještě zmínit? Petr postupně přidal vodu, nacvičovali jsme zase v plném proudu. A viditelně se zlepšovali. Ačkoliv – při jednom nedělním vypadnutí jsem chvíli zůstal zaháknutý za nohu v lodi. Když jsem se konečně vyhrabal, přišly vlny, ve kterých jsem dostal pocit, že mám málo kyslíku. A považte! Já starý kozák jsem zpanikařil a snažil se postavit přímo v místě, kde měla být nějaká kapsa pod příčně položeným trámem na dně kanálu. Způsobil jsem tím lehký nervový otřes pana Mistra, který na mě halekal jako na školáka, anžto se bál, že se chytím za nohu a proud mě připlácne ke dnu. Nakonec tam žádná nebezpečná díra nebyla, ale to není podstatné. Sám jsem si prakticky vyzkoušel, jak relativně málo stačí, aby netrénovaný člověk zapomněl na své zásady a v panice udělal fatální blbost…

V neděli večer mě syn nalezl spícího u zapnuté televize. Můj otupělý výraz prý byl podobný tomu, který čas od časů mívá náš prezident. Následujícího dne mi celé tělo brutálně dávalo znát, že o víkendu konalo pohyby, které se vymykaly jeho dosavadní zkušenosti. Přes to všechno – i když to bude asi znít masochisticky - se už stejně těším, až si za čtyři roky kurz zopakuji společně s potomkem. Snad na to ještě budu mít.

Václav