Ta akce nezačala zrovna nejlépe. Nejprve převoz, s kým udělat pendl. Zjišťuji, že Ocčka mají sraz v 8:30 v Ronově, pokusím se k nim přidat a převést kajak nahoru. Jenže nikdo nikde. Po půl hodině získávám stop i s lodí, za což vřele děkuji. Další otázkou bylo, co na sebe. Sucháč nebo jen krátký neoprén a bundu? Má být teplo, tak proč se pařit. Nakonec přeci jenom beru pro jistotu sucháč a k tomu základní vybavení pro záchranu. Jak se později ukázalo, bylo to prozíravé rozhodnutí.

Po slavnostním otevření řeky vyrážím mezi prvními. Budu zastavovat na oblíbených místech a čekat na video nebo foto příležitost. Problém byl, že po první fotce mi foťák nahlásil, že nemá kartu. Sakra, já ji nevytáhl z počítače. Beru druhý foťák, kde mám druhou kartu, ale jen s omezenou kapacitou. Po další fotce mi začala blikat baterka. Jasně, mám náhradní, ale v autě. Na to, že jsem vyrazil kvůli focení, jsem důkladně připraven. Ze dvou foťáků dávám dohromady jeden a výrazně šetřím místem.

Na oblíbeném kamenu za zatáčkou strávím přes hodinu, a pak už nemám moc příležitostí k získání „kvalitních vodáckých karambolů“. Přesunuji se k peřeji Martin, kde hned na začátku potkávám Tučňáka. Pokouším se na něm získat SD kartu do foťáku, ale dle hlášky „Ty do mne kamenem, já do Tebe chlebe„ mně žádá, abych s nimi a dětmi sjel peřej na raftu.

„Chvilku počkej, jdu to omrknout a pak pojedeme,“ soukám se z lodi a běžím se podívat na Martina. Zrovna včas. Červená plastovka se vytvarovává okolo kamene a nehodlá se ho jen tak pustit.
„Chvilku počkám a podívám se, jak to budou řešit,“ říkám si a vytahuji foťák. Jenže se nic neděje. Najíždějí další lodě a situace se mi přestává líbit.

Přesunuji se do lepší pozice před dav lidí na kámen v řece. To jsem neměl asi dělat. V zádech cítím minimálně 50 párů očí a téměř zhmotnělou větu: „Tak se ukaž, jak si s tím poradíš.“

„Já tu jen fotím,“ pokouším se odrazit neviditelný atak a na zadní straně vesty si neuměle maskuji reklamu na školu záchrany.

První pokus dobrovolných zachránců o vyproštění lodě nevyšel, od břehu se tam jednoduše nedá dostat. Když na druhé straně vidím Fíkuse, absolventa našich kurzů, jen na sebe kývneme, prohodíme pár slov přes burácející řeku a už letí z jeho strany házečka. Dělám upoutance, Fík se pokouší zastavit čilou říční dopravu a po chvíli už jsem ve vodě. Sucháč nebyla špatná volba.

Pro vytažení zaklíněné lodě je důležité zvolit správný směr tažení. Ten se určuje spíše citem: záleží na proudu, jak se do které části lodi opírá a kudy jde větší proud. Obvykle stačí nadzdvihnout „správnou“ špici a loď se díky proudu sama uvolní. Jakmile se ale loď ohne okolo kamene, tedy že obě špice jsou níže po proudu, je vyproštění daleko náročnější. Je nutné pokusit se nadzdvihnout a zároveň táhnout tu část špice, kam se opírá menší proud.

Na laně jsem spuštěn ke špici a pokouším se ji zatím jen v rukách nadzdvihnout. Nevěřím v úspěch, ale za rychlý pokus to stojí. Najednou, kde se vzal tu se vzal, stojí vedle mě na jakémsi prehistorickém lanu jeden z hasičů, kteří Doubravu splouvali na raftu. Dvě lana vedle sebe, to je tak ideál na zamotání. Dávám tomu jeden rychlý pokus, pak bude nutné tažení přes házečku. Loď se jako zázrakem uvolňuje a značně ohnutá jede dolů. Hurá.

Balím věci a běžím za Tučňákem, jestli tam vůbec ještě jsou. Už nastupují a jen se diví, kde jsem byl tak dlouho. Pojedou to nakonec sami.

Přesunuji se s lodí pod Martina, kde točím videa. Netrvá to dlouho a okolo kamene je zaklíněna další loď, tentokráte laminátka (zcela na konci videa). Čekám, že se rozláme a bude vše vyřešeno. Jenže ona drží. A blokuje opět část řeky. Sláva, budu točit, ať se předvede někdo jiný. Když vidím majitele, jak sedí na kameni uprostřed řeky bez vesty a helmy a pokouší se loď vytáhnout, jdu mu pomoci.

Na naší straně není nikdo, koho bych znal a tak pohledem na druhé straně objevuji dalšího absolventa našich kurzů Štěpána. Štěpán pochopí a přesunuje se k mě, kdy já jdu opět na házečku. Tady už ruce nepomohou, musí se použít tažení házečkou. Po trochu komplikovaném uchycení házečky z důvodu špice pod vodou to už jde pěkně rychle. Je nutné tahat co nejvýše proti proudu, aby se loď nezničila. Po krátkém tažení se uvolňuje, jenže o kousek níže se znovu zasekává.
"Proč," divím se.

No jo. Aktivní zachránci mezi tím upoutali i druhou špici, a aniž bych o tom věděl, táhli ji ke břehu. Místo toho, aby loď po uvolnění vyvlála za horní špici a srovnala se s proudem, je opět bokem na proud. Super. Nakonec se podaří vyřešit i tuto komplikaci a loď je vytažena na břeh. Je s podivem, že to přežila v lepším stavu, než plastovka.

Chvíli přemýšlím, že bych si zde postavil stánek s transparentem „vyprošťování lodí“, ale balím fidlátka a ujíždím. Třetí koupání už absolvovat nechci.

Jen pro zajímavost – stejná situace, která však měla pokaždé jiné řešení. Lodě bylo nutné vždy uvázat z jiné strany, protože byly jinak natočené na proudu. Velkou komplikací jsou najíždějící lodě, které nerespektují pokyny a hlavně dobrovolníci, kteří se různě nekoordinovaně připojují k záchraně. Zde je důležitá role „velitele“, aby tyto kroky eliminoval. Bohužel jsme na to byli vždy dva, což se nedá postihnout. Je to zcela jiná situace, než když jedete řeku společně s partou, tam jsme schopni si je dohoukat. U veřejných akcí je to hodně obtížné. Další, ne zrovna bezpečnou, variantou je přiblížení se k lodi po proudu. Je vhodnější, pokud je to možné, volit cestu od zdola, aby nedošlo k náhodnému vtažení pod loď.

Pokud byste si podobné vyprošťování a záchranu chtěli vyzkoušet nanečisto v rámci simulovaných krizových situací, lze tak udělat na našich kurzech Instruktor nebo hlavně na Záchrana na tekoucí vodě s krizovými situacemi. Je to nejlepší trénink na situace, kdy už nelze přemýšlet nad poučkami, ale kdy se musí jednat.

Petr