Vlastně se jmenuje Bystřice, ale vzpomínka na známé trubičky mě přiměla k téhle zdrobnělině. Ne, že by Bystřice byla nějaká kanálová trubička, naopak! Mile nás překvapila svým přírodním charakterem. Pokud ještě stále nevíte, kterou Bystřici mám v mysli, vzpomeňte si na tu strouhu, kterou přejíždíte na konci Chlumce nad Cidlinou, jedete-li po staré silnici směrem na Hradec Králové. Žabincová strouha, žalostně natažená do přímky skřipcem povodňových hrází je zmrzačená Bystřice a vůbec nevypadá lákavě. Ale chyba uplavané lávky! Zamíříte-li při jarním tání na horní tok téhle hrůzostrašné strouhy, naleznete kousek poměrně zachovalé a přírodní říčky.

Teď JE „jarní tání“ a my jsme tady, vylákáni hlášením nového vodočtu v Rohoznici. Tenhle webový on-lajn provokatér hlásil šedesát centimetrů a jeden kubický metr za sekundu. Tisíc litrů! A za vteřinu! To musí na takovýhle kvak stačit! Obhlídka toku ve Vidoni to potvrzuje. Hnědá voda spěchá plným korýtkem metrového kvaku. Sjízdný je i v místě, kde si děcka v létě udělala hrázku. A tak pochopitelně jedeme ještě výš. V lesnatém údolí mezi Vidoní a Kalem nás nikdo rušit nebude. Když se převlékáme, začíná sněžit. Lodě složené z auta jsou zakrátko proměněny v nenápadné hromady sněhu. Pod mostem je potůček sotva na šířku lodi, ale nám oči svítí nadšením. Nevidíme téměř nesjízdný kvak, vidíme další expediční dobrodružství v meandrech zapadaného a zapomenutého potoka.

Kilometráž spoře hovoří o sjízdnosti Bystřice až od Nechanic, což je nějakých 20 kilometrů níže po proudu. Tady nahoře se opravdu vodáci často nevyskytují. Když nasedáme, sněžení se změní v regulérní vánici. Vločky tají na tváři a návětrné strany přileb a plovacích vest jsou v mžiku bílé. Připadám si jako poloviční sněhulák, tvarem, barvou, teplotou i červenou mrkvičkou. Sníh na březích zůstává ležet v souvislé vrstvě a brzdová světla auta rychle zmizela v lesní chumelenici.

No tak hurá do toho! Za první zatáčkou – první čtyři padlé stromy. Na břehu mrznoucí bláto rozježděného polomu a spousta větví. Mrazení v zádech rozežene přetahování a později se ukáže, že to s překážkami nebude tak zlé. Koryto je poměrně prořezané, ve vodě jsou jen čerstvě padlé stromy z letošní vichřice. Úzký meandrující horní tok se pod Vidoní změní na zdlouhavou polní pasáž mezi topoly. Ale i tady je několik pěkných meandrů a zapeklitých míst mezi stromy. Miletín nás vítá vydařenou taškařicí pod mostem. Potok je tady stažen do šikmé betonové skluzavky, končící metrovým stupněm. Pěkně to šplouchá a omyje nám to vločky z ksichtů. Po pár set metrech následuje další jez, a pak průjezd Miletínem s dalšími dvěma jezy. Bystřice přibere dva větší potoky a znatelně ztloustne, aspoň na pět metrů. Dá se už nazvat říčkou a stává se nepřeskočitelná.

Pokud by se mě někdo zeptal, doporučil bych mu horní Miletínský most jakožto dobrý začátek pro splutí. Sjízdnost klouzačky je dobrým znamením. Vodní stav 60 cm na rohoznickém vodočtu je i minimem pro pohodlné splutí. Pod Rohoznicí se potok znovu vrací k meandrování. Ale je už širší, vody je víc, a tak i meandry jsou širší a proud rychlejší. Občas se objeví i kameny a skály v řečišti. Lehounké peřejky dosáhnou tak na WWI, nebezpečnější jsou svislá proudová rozhraní v zatáčkách. U dvora Jeníkov se Bystřice zakusuje do Hořického hřbetu. Začíná nejhezčí část toku. Údolí Bystřice je chráněno jako přírodní území přirozeně meandrující řeky. Kolem Hořic se řeka kroutí lesem, cesta i město zůstává na kopci vpravo a z vody není vůbec vidět. Koryto řeky se tady moc neupravuje, kolem dvou starých jezů si řeka už našla cestu novými rameny. Obtížnost řeky zůstává nanejvýš na WWI. Pod Hořicemi se vydá opět do rovin, z kterých se už nevymotá až k svému ústí do Cidliny. Asi nejlepší je skončit už v Březovicích pod Hořicemi, koryto je čím dál víc poničené hrázemi.

Hořice jsou známy nejen trubičkami. Znají je i milovníci skalního umění – tedy sochařství. Zdejší park je vyhlášenou venkovní galerií těch nejpodivnějších skulptur. A tak žasnoucí oko může popatřiti na stounhenč, šneka, míchačku, nafouklou chobotnici, železem špikovaného klokana, čtyřhrbého velblouda, osmiprstou ruku a desítky dalších podivností, o erotických motivech významně nemluvě. Ony se ty díla asi jmenují jinak, ale fantazie tady může běhat volně po parku i bez košíku. Pro nás vodáky jsou asi nejzajímavější dílko, které jsme objevili až skoro nakonec, až takhle vzádu. Je to jistotně socha samotného Vodáka. Spodní část pak jest odrazem dotyčné postavy na klidné vodní hladině. V ruce drží vodák pádlo. Přítomní kajakáři sice tvrdili, že to je zobák tukana, ale to byla jen bledá závist – protože to pádlo je určitě kánoistické! I kulatá špricka napovídá, že se jedná opravdu o singlíře, nikoliv kajakáře. Na sochu kajakáře asi autor neměl dost … pískovce.

Šakal