Začátek května nabízí už tradičně hned dva státní svátky, a jak jinak by je mohl slavit vodák než na vodě. Kamarád Roman nás na slovenskou Belou lákal už vloni. To ale bylo málo vody, a tak jsme se pod Tatry vypravili až letos a slovenská perla nás nezklamala.

Nepřehledné úseky se vyplatí prohlížet

Belá teče hlavně při jarním tání nebo po vydatnějších deštích. Jedná se o nádhernou horskou říčku, která ve svém štěrkovitém korytě plném kamenů teče velmi svižně. Tradičním nástupním místem je parkoviště v Podbánském (raftaři ale můžou nasedat až níže u Kokavského mostu) a naše jízdy jsme končili ve Vavrišovu. Tamní kemp je od vody vzdálen asi jen 300 m, takže po poslední jízdě už nebylo nutné lodě převážet. V námi sjížděném úseku nejsou žádné jezy. Jedinými překážkami mohly být padlé stromy, případně náplavy, kterými je Belá pověstná. Nepřehledné úseky jsme tedy dopředu prohlíželi, což se nám hned na začátku vyplatilo.

Pozor na nálavy a stromy

Po prvních cca 500 metrech od nástupního místa v Podbánském na parkovišti u mostu se řeka rozděluje na dvě ramena. Obě se dají bezpečně projet, pravé je širší a člověk v něm kličkuje mezi někdy až na poslední chvíli viditelnými kameny. Levé užší pak teče svižněji a má i více vody.

Po dalších zhruba 500 metrech je pak napříč téměř celou řekou první větší náplava. Dá se projet kolem levého břehu, kde je asi dvoumetrový otvor, kterým teče hlavní proudnice.

Po dalších 50 metrech je pak napříč celou řekou padlý strom. Zastavit se před ním dá u levého břehu a při 90cm na vodočtu v Podbánském se dal v nejnižším místě i přeskočit. Určitě je ale lepší vše dopředu prohlédnout ze spodní strany.

Po dalším kilometru svižné jízdy pak číhá napříč celým korytem druhá a poslední nebezpečná náplava. Projet se dá znovu ani ne dvoumetrovým otvorem, tentokrát u pravé strany. Zde to už ale chce aspoň nějaké zkušenosti, protože loď převrácená těsně před náplavou by mohla být stržena včetně plaváčků pod pravou stranu do větví a naplavených klacků. Vše je vidět včas a zastavit se dá např. ve slepém rameni v pravé části řeky.

Dále už je řeka bez překážek, ale přichází stupně

Žádné další náplavy nebo napříč řekou padlé stromy už jsme druhý květnový víkend v hlavním korytě nezaznamenali až do Vavrišova. Prohlídka nepřehledných úseků je ale zvláště na Belé více než na místě, protože štěrkové koryto se mění snadno a rychle. Asi 100 metrů za touto druhou náplavou je pak napříč řekou šikmý stupeň, ve kterém se tvoří váleček. Ten se ale při dostatečném rozjezdu dal bez problémů projíždět.

Poté následuje poslední úsek před Kokavským mostem. Před ním je hezká, rovná asi 200 m dlouhá peřej, ve které se tvoří krásné vlny.

I za Kokavským mostem řeka neztrácí na rychlosti. Koryto je zde už ale šiřší a o něco přehlednější. Další stupeň, který stojí za zmínku, je pak těsně před železným mostem u Pribyliny. I pod ním se tvoří citelný váleček, který může táhnout hlavně ve středu řečiště.

Belá je opravdu nádherná řeka a pohledy na Vysoké Tatry jí na kráse jen přidávají. Její svižný tok, klasifikovaný jako WW II – WW III, pak udělá radost nejednomu vodákovi. To, že teče většinou jen z jara, je na jednu stranu určitě škoda, ale výhodou je fakt, že alespoň zatím se Belá nestala turistickou masovkou. My se na ni budeme určitě vracet rádi.

Jirka