Zpětný přesun z vodáckého zájezdu přes půl Evropy je noční můrou pro vedoucího zájezdu i jeho účastníky. Narvat v letním parnu mikrobus šestnácti lidmi oblečenými do svršků ve druhém poločasu rozpadu a nechat je dva dny natřásat s koleny pod bradou je prostě zvěrstvo. Koncentrovaný fyzický i psychický žár je třeba rozředit, a proto nám Pán Bůh dal řeky, které bychom v konkurenci jiných normálně minuli. Na cestě zpět se však hodí.

Drôme teče ze svahů francouzských Přímořských Alp a vlévá se nedaleko Valence do Rhony. Provází ji hlavní silnice, po které lze dojet do Briançonu, který je tradiční branou českých vodáků do zaslíbené země Provánské. Horní tok řeky je divoký a těžko sjízdný, rychle se ale uklidňuje a pod Die teče Drôme štěrkovým korytem o obtížnosti kolem WW I. Údolí řeky je tu sevřenější, tu širší, s výhledy na nedaleké vysoké hory. Prostředí kolem řeky je krásné, francouzsky pohostinné a je možné zde nalézt docela pěkné místo na táboření.

Kolem Drôme nejedeme poprvé. Máme s ní spojen adrenalinový zážitek, kdy nás v údolí Drôme kdesi nad Die zastihla s nocí únava a my se rozhodli zabivakovat. V místě vedla silnice vysoko nad řekou a z odpočívadla scházela úzká pěšinka k vodě. Romantická noc velela sestoupit dolů a zalehnout pod širák na štěrkovou výspu v řece. Uprostřed noci jsem se probudil. Něco viselo ve vzduchu a mně se to nelíbilo. A opravdu, v dáli šlehl záblesk. Po chvíli druhý.
„Vstávejte, jde bouřka!“
„Co se děje, proč nás budíš?“
„No jo, Hejtmiš a jeho fóóbie.“
Kamarádi již moje bouřkové prokletí znají. Přesto se neochotně balí a po chvíli tucet postav stoupá v počínajícím dešti k mikrobusu. Stany na odpočívadle již stavíme v průtrži mračen. V temnotě pod námi se divoce rozhučela řeka. Kalné ráno je pořád provázeno blesky. Pohled dolů zaznamenává jednolitý zdivočený proud. Jestli řeka stoupla o padesát centimetrů nebo o metr a půl nelze rozeznat. Uvědomujeme si, že stoupla velice rychle. Možná, než jsme vylezli nahoru. Někdy je dobré mít fobie. I když obecně není zatraceně o co stát.

Také dnes je vstupenkou k řece bouřka. Ukázkové kumulonimby vypustily svou dávku ohně a vody a za odměnu obdarovaly večerní oblohu vyčištěním, vůní a vlahým vzduchem. Atmosféra, ve které i milovat by se dalo platonicky. Nedaleko Aouste nacházíme u mostu přes řeku neoficiální, leč užívané tábořiště, které by v případě pitného pramene bylo ideální. Skýtá nám pěkné místo pro stany, kochání se řekou i koupání. Místní hippík znechuceně odjíždí a my rozehráváme obvyklý tábornický koncert.

Ráno je nad řekou opar a rychle začíná vedro. Řeka má velice nízký stav a přemýšlíme, jestli postačí na splutí. Zvláštní atmosféra Drôme nás však již uchvátila. Nasedáme do mikrobusu a vydáváme se k Die, kde chceme začít plavbu.

Na vodu sedáme na nevábném místě pod mostem s novou silnicí, na jejíž novost řeka doplatila krásou. Jizva stavby však rychle mizí a Drôme dokazuje svou hodnotu a tvář. Vody je v řece (11. července) tak akorát na splutí, na jednom krátkém místě i o fous míň, ale je to voda čistá, perlivá, nenáročná ba laškovná, s rychle se měnící krajinnou scenérií. Obtížnost je dána nutností ustavičně hledat proudnici a průjezd, není to však víc než odpočinkový vodácký kvíz k prosluněnému dopoledni na bystré podhorské řece.

Plujeme a já se seznamuji s Drôme. Je bezpečná ale rychle se měnící, pohodová a krásná. Na jednom místě je komplikovaná velkými balvany, průjezd je však jasný. Neskýtá příliš vody, ale to, co je v řečišti, stačí. Nebe se na jednu chvilku chmuří, a pak opět rychle vylézá slunce. Hledám k řece přirovnání a vychází mi, že pro svou ornamentalistiku je to taková říčka secesní. Snažím se přirovnat Drôme i k ženě. Byla by to taková, se kterou bych v dobrém i zlém chtěl spojit můj život?

Cílem naší plavby je po cca 10 km město Pontaix. Malé středověké městečko s hradem na kopci a klášterem pod ním. Středověké domy, úzké uličky, uprostřed přemostěná řeka. Před městem řeka zvyšuje spád, vítá nás středověká zvonice. Všude květiny. Zastavujeme pod mostem a koupeme se. Víme, že zpocená cesta autem bude pokračovat dál. Lodní pes Běta plave a je zde naposled aktivní. Na mostě vysoko nad Drôme sušíme svršky, Otíkovy kalhoty bere vítr a řeka je unáší v dál jako potvrzení toho, že tam, kde my se rozhodneme, plavba nekončí.

Proud řeky, řeka jako obraz, symbol, spočinutí, touha. V tichu letního odpoledne a nostalgické náladě konce plavby a vlastně celého zájezdu mi v duši zní skladba A Day In My Life z beatlesáckého Seržanta Pepře.

Takové malé splutí.
Žádná řeka není bezvýznamná, žádný cíl není definitivní.

Vladimír Hejtmánek