Když po exodu z Egypta izraelský lid bloudil pouští, podepsaly se útrapy cesty na pevnosti jeho víry. I remcal lid proti Hospodinovi a litoval, že dal před plnými hrnci v egyptském otroctví přednost vidině země zaslíbené. Hospodin se na Izrael rozhněval a teprve pokání lidu jej vedlo ke změkčení rozsudku, že nikdo z buřičů země zaslíbené nedosáhne. Mojžíš ji směl alespoň uvidět.
A tak po čtyřicetiletém bloudění vystoupal přestárlý Mojžíš na horu Nébo, aby za řekou Jordán před smrtí alespoň zahlédl zemi zaslíbenou, plnou požehnání a darů nebes i země…
… do které však směl vstoupit až mladý Jozue s lidem neposkvrněným malověrností a hříchem před Hospodinem.

(volně dle Biblické dějepravy)

Před výpravou na turecké řeky jsem se toulal nejprve po internetu, vodáckých průvodcích a itinerářích vodáků, kteří v Turecku byli před námi. A jako se i ve vašem oblíbeném městě stane, že se zatouláte do míst, která neznáte, tak i moji pozornost vzbudil vodopád, který se na kraji Antalye vrhá z výšky padesáti metrů do moře. Takový kousek přece musí mít nějaký přítok vody, ne? A tak jsem po dalším hledání a googlování objevil slibnou řeku, o které žádný vodácký průvodce nepíše: Düdencay. Okamžitě jsem ji zařadil do programu zájezdu. Vždyť kdo by nezatoužil po krásné atraktivní řece, kterou zřejmě žádný krajan (pokud vůbec kdo) dosud nesplul? Kdo by nechtěl prožít to, co řeka říká, když její poselství je vymezeno místo uvozovkami dvěma vodopády? Kdo by nezatoužil po zalechtání adrenalinu spojeném s přistáváním v prudkém proudu bez vracáků nad padesátimetrovým vodopádem? A kdo by se nekochal vidinou té správné organizace s hlídkami na mostech označujícími blížící se výstupní místo a s vrhači házeček pro ty, kteří nad vodopády zastavit nezvládnou?

Počátek Düdencay je vysoko v horách nad Antalyí. Do povědomí především hledačů přírodních krás a pohody vstupuje horními vodopády v Düdenbasi, které jsou populární příměstskou atrakcí Antalye (a jsou dohledatelné na YouTube). Sestup z hor dává Düdencay podobu horského potoka s křišťálově čistou vodou, prodírajícího se několika roklemi k přímořské rovině a městu. Zde Düdencay ztrácí divokost, nikoliv však proud. Protéká rustikální krajinou, místy se rozlévá do šířky a spadá do stupňů ZW. Voda však zůstává modrá a čistá. Tok mezi horními vodopády a mořem je dlouhý asi 12 km.

Na pokraji města nabírá proud opět na rychlosti, tvoří se vlny a peřeje, občas se vyskytne i kaskádka. Düdencay není žádný Botič: ačkoliv je znatelně napřímená a regulovaná, břehy jsou zarostlé přírodním porostem (rákosem a křovinami) a kolem řeky je poměrně výstavná nová čtvrt. Závěrečná pasáž pak má podobu městského parku s promenádami kolem řeky, restauracemi, mostky a nakonec s vyhlídkovou terasou na závěrečný vodopád. Voda v řece je až do ústí velice čistá a modrá jako reklama na atrament.

V plánu jsme měli dopoledne prohlídku zřícenin antického města Termessos nad Antalyí a odpoledne splutí řeky Düdencay. První polovina programu klapla bez bloudění, dlouhých přesunů a podobných zádrhelů. Historie nás uspokojila v dostatečné míře a o půl druhé odjíždíme do Antalye k prohlídce nejprve výstupního místa, a pak ke hledání ideálního nástupiště na splutí řeky.

Vyšší moc na sebe vzala podobu koncentrovaného městského zmatku a vzala si do hlavy, že nám dokáže, že pravidla silničního provozu jsou zde opravdu záležitostí osobnosti a momentálního rozpoložení každého řidiče a síly jeho stroje. Antalya je navíc městem, kde prolnutí starší a novější zástavby vylučuje jakoukoliv logiku v intuitivní orientaci. Co se šířky komunikací týče, vlezly by se do profilu našeho minibusu s vlekem dvě až tři, a že se tak neděje je dáno pouze tím, že dvě z těch tří jsou jednosměrky z protisměru. Město přeplněné chodci pobíhajícími sem a tam se stává pustým v okamžiku, kdy uprostřed dopravy zastavíte a hledáte osobu, které byste se mohli zeptat na cestu. Naši pozici ztracenců potvrzuje odseknutí taxikáře, který zastavil před námi a kterého vyběhnuvší Laďa poprosil o informaci ohledně cesty k řece: „Jeďte taxíkem.“

Všechno utrpění však má svůj konec. Naše anabáze Antalyí sice netrvala čtyřicet let, ale jen asi dvě hodiny, za to však byla daleko intenzivnější. Alespoň Bible nic nehovoří o tom, že by Mojžíš neustále vykřikoval „Je toto normální? Je toto normální?“, že by se chytal za hlavu a tu házel průvodcem po autobusu, tu upadal do maniodepresivní strnulosti. Což se vše událo a skutečně stalo a bylo trestem za všechny naše špatné skutky, kdy jsme opovrhli osvědčenou pohodou našich krásných domácích řek a vydali se do Turecka ukojit naši pýchu splutím řeky, o které by každá vodákova manželka prohlásila, že jezdit takovou bláznovinu je rouhání opatrnosti a bezpečnosti a vůbec blbost.

Antalya nás požvýkala a vyplivla na jednu z výpadovek, která vede čtvrtí Lara vstříc letišti. A tu přejíždíme přes nenápadný most a pod ním se modrá zhruba sedm metrů široká říčka s modrou vodou, utíkající vlnkami se stříbrnými hřebeny směrem k moři. Uchopení správného kurzu je pro zkušeného řidiče Františka věcí rutiny a tak za pár minut zastavujeme na začátku parku, kterým Düdencay řídí své poslední vlny do závěrečného skoku a splynutí s mořem. K řece se přímo řítím a s uspokojením konstatuji, že je to přesně to, co jsem čekal. Řeka přehledná, sportovní, krásná jako sen, s dostatkem vody, prostě 105% splnění všech vygooglovaných tušení a indicií. Je však pět hodin a ještě je třeba najít cestu k horním vodopádům a na jihu se brzy stmívá…

… a kamarádi z oddílu se víc než na řeku koukají na závěrečný vodopád, který se hluboko dole rozbíjí o skály a vytváří vodní tříšť a duhu.

Možná tam neměli tu vyhlídkovou terasu dělat. Možná jsme sebou neměli brát tolik manželek. Možná jsme měli dát míň na rozum a víc vsadit na nadšení a touhu uskutečnit sen. Prožívám déja vu situací, kdy jsem vyjel za splněním nějakého trošku odlišného cíle, ale měl jsem málo síly nakazit jím ostatní tak, aby jej přijali za vlastní a upřednostnili před kolektivním rozumem.

Chodíme s kamarády kolem řeky a předstíráme (teda, já ne) hledání bezpečného vracáku, který by byl z dálky vidět a kde by se dalo bezpečně zastavit („kdybych byl takhle rozumný, nemohl bych dát loď ani pod přehradou na Svratku“, myslím si, „když vím, že je níže po řece nesjízdný komínský jez…“).

Hlasujeme a pro splutí jsme pouze dva. Kolektivní rozum vyhrává a poté, co je zvážena možnost neorientace a nezastavení a pokročilý čas, nasedáme do autobusu s tím, že se k řece po úvaze možná vrátíme. Jak snadno lze zamaskovat nedostatek odvahy rozumností! Nasedám spolu s ostatními a končí jeden sen. Pravda, ne velký, ne podstatný, nijak důležitý. Jako jeden pták, kterých létá po nebi spousty. Tak mne však napadá, že jsou racionálně přetvořené krajiny, kde je nebe bez ptáků…

Mojžíš vystoupil na horu Nébo a uviděl krásnou zemi zaslíbenou, do které ale nikdy nevkročil. Já jsem naplánoval zájezd skupiny vodáků kamarádů ke splutí řeky, která svými parametry vzbudila moji touhu. Dosáhli jsme jí, uviděli její krásu, vstoupil jsem do ní a umyl si v ní ruce a obličej. Ale nesplul jsem ji.

Přesto vám předávám zprávu o ní. Jsem přesvědčen, že stojí za splutí.

Najde se mezi vámi Jozue?

Vladimír Hejtmánek