aneb

Pohádky pro vnoučka – o starých lodičkách

Vracím se z každoroční pod(zimní) brigády ve Vodáckém muzeu a uvláčen vlaky (nevím, proč je cestování z Brna do Zruče a zpět rok od roku komplikovanější) zvoním u dveří našich mladých, kde v jejich nepřítomnosti žena hlídá tříletého vnoučka Jáchyma. Mám totiž naději, že mne na poslední etapu mého promrzlého cestování vezme domů autem. Ve spodní partii dveří se objevuje miniatura Micka Jaggera a s logikou jemu vlastní (kontroluje si všechny lidi své smečky) se ptá:

- Kde jsi byl, dědo?
- Byl jsem, Jájo, v dalekém království. Jede se tam vláčkem kolem krásné řeky Sázavy. Víš, jak o ní zpívají vodáci, které si pouštíme v autě. No a na kopci je tam zámek a v tom zámku bydlí staré lodičky.
- A proč tam bydlí staré lodičky? Proč tam nejsou nové lodičky?
- Protože nové lodičky by odtud měly daleko k vodě.
- A proč by měly daleko k vodě?
- Protože ten zámek stojí na kopci. Nové lodičky většinou bydlí někde na břehu, aby měly blízko k řece.
- A proč mají mít nové lodičky blízko k řece?
- Protože musí plout, aby měly co nejvíc zážitků a vytvořily si svůj příběh, který by mohly vyprávět.
- A proč mají mít o čem vyprávět?
- Protože ve vyprávění toho, co zažily, nacházejí zpětně smysl svého života. Ale tomu ty, Jájo, ještě nerozumíš.
- A proč tomu nerozumím?
- Protože jsi ještě maličkej a máš všechno před sebou.

- A dědo, co jsi u těch starých lodiček dělal?
- No Jájo, my jsme někteří staří vodáci a myslíme si, že těm lodičkám rozumíme. Víš přece, kdo jsou to vodáci, však ty písničky o vodácích máš tak rád? A tak do toho království se občas jezdíme podívat, jestli ty lodičky něco nepotřebují, jestli je jim dobře a tak. A taky si s nimi trošku popovídat.
- A o čem, dědo, si s nimi povídáte?
- Vyprávíme si, Jájo, navzájem svoje příběhy. Staří vodáci i staré lodě už toho na vodě nedokážou tolik a někdy jsou i nemocní, ale mívají velké bohatství – mají svůj příběh.
- A dědo, co je to příběh?
- To je, Jájo, něco jako pohádka. Akorát, že pohádky ti čteme z knížek anebo se na ně koukáš v televizi, ale příběh je to, co opravdu prožíváš. Kde ty jsi ten princ a ten hrdina.
- Dědo, a proč je příběh bohatství?
- Protože ne každý svůj příběh má. Víš, Jájo, život je dlouhá cesta a můžeš jej prožít dvěma způsoby: cestou signálů a cestou příběhů. Už víš, co jsou to signály – třeba světýlka na semaforech, která ti říkají, co máš dělat. To už umíš, viď, zastav se na červenou, připrav se na žlutou, na zelenou jeď. Někdo to tak naprogramoval a kdo se tím řídí, ani nemusí moc myslet, všude projede.

No a pak je cesta příběhů – kdy se neřídíš jen signály, ale i vnímáním druhých lidí i věcí kolem sebe a nebojíš se vykročit na svou vlastní cestu, kde jsi pán sebe sama. S tím, že ne všechno se ti může podařit, můžeš se trápit a některé zápasy prohrát, ale můžeš i zvítězit a prožít ne pohodlný život, který ti někdo nalinkoval, ale život bohatý na prožitky, city, zkušenosti a vztahy. Já vím, Jájo, že tomu všemu ještě asi nerozumíš, ale musím ti to říct. A budu tě to učit, dokud budu tvým dědečkem. Jednou to pochopíš a věřím, že budeš šťastný.

Jája odchází k „náhradním činnostem“. Po chvilce se ale vrací a ptá se: - A dědo, kdo jsou ti staří vodáci?
- To jsou třeba ti, kteří zpívají o vodě ty krásné písničky, které už umíš zpívat. Anebo já a moji kamarádi, však některé znáš. My všichni, kteří jsme našli v řekách svého života drahokam opláchnutý vodami, do kterých jsme každý ponořili své pádlo. A ve kterém máme bohatství, které nám nikdo nesebere.
- A dědo, když si povídáte se starými lodičkami, jakou řečí s nimi mluvíte, že si rozumíte?
- Řečí srdce, Jáchyme, řečí vypádlovaných rukou a nejkrásnějšího svalu na světě, lidského srdce.

Vladimír Hejtmánek