aneb

Vodácký zájezd očima lodního psa

Konečně další řeky. Na Gave de Pau kontroluji z vody lurdské poutníky a na rozvodněné Gave de Orolon ostražitě vybalancovávám těžké velké vlny. Ještě, že mne pán s paní v té lodi mají. Konečně máme tyto řeky za sebou a zájezd se láme do druhé poloviny. Znaveně usedáme do mikrobusu, který nás opět v letním vedru veze vstříc Atlantickému oceánu.

Kromě únavy a odřených tlapek si odvážíme ještě jeden dárek – zástupy much, které lákají naše tlející šaty a zpocená těla. Nevím jak vy, ale já se much bojím. Jsou mi nepochopitelné a když mi sednou na čumák, štípou. Doma zalézám v přítomnosti mouchy pod gauč, zde po marných pokusech mouchy zakousnout prchám do skrytu pod košilí v náruče mé paní. Vladimír se mne snaží zle poškádlit napodobením bzučení, zaštěkám však jako když jde bouřka a hned je klid.

Na břehu moře zajíždíme na parkoviště obytných vozů v příjemném lesíku. Celá frustrovaná vybíhám z auta a hned si jdu hrát s malým dítětem z nejbližšího karavanu. Nic z toho není, protože tyhle rozmazlené děti pořád brečí a chtějí jakýsi míček – podobný tomu, který mám právě já. Karavan rychle odjíždí. Ano, pořád ještě v tomto světě něco znamenám.

Slaná voda mi naštěstí problémy nedělá. Po uschnutí lehce smrdím řasami a jódem, což je po předcházejících dnech, kdy se musím kvůli žádoucímu odéru vyválet v místech, o kterých pak s paní těžce diskutujeme, příjemná změna (pro mne, paní i ostatní v autobusu). Přicházející oceánské vlny jsou tak majestátní, že docela zapomínám je vyštěkat. Nechávám si jimi masírovat tlapky zkroušené z hor a pak se zapojuji mezi ostatní, kteří si v kruhu házejí talíř a míč. V písku osvědčuji náhon na všechny čtyři nohy a v boji o talíř zpravidla vyhrávám.

Ani mne nemrzí, že mne pán s paní neberou ke splutí malé říčky až do oceánu, k čemuž má Vladimír jakési filozofické důvody. Vůbec mne už na tomto zájezdě moc věcí nemrzí (tedy, kromě much). Začínám být unavená, toužím po klidu mého domova a křivka mé výkonnosti během dne začíná mít po ranním vzestupu čím dál tím dříve a strměji klesající charakter.

Dlouhou cestu domů už nějak přetrpím. Ještě si báječně zaplavu v řece Dromme a udělám čárku na Addě (kdyby mi paní přece jen zřídila na Raftu ten profil) a nechám se unášet přes Alpy směrem k domovu. Cestu nám zkřížila tlaková níže a mlha a déšť usměrnily pozornost a zábavu dovnitř vozu. Mezi vodáky jsou dva učitelé jazyků a několik dalších, kteří do této oblasti fušují: ustanovují tedy jazykovědnou sekci a já se útrpně bavím, když poslouchám jejich laické tlachy, jak se štěká v tom kterém jazyku. „Hlupáci, waúú waúú přece dělá sova,“ myslím si, než unaveně usínám.

A pak je tu už areál Sokola na Kounicově ulici v Brně. S pocitem zadostiučinění a úlevy vybíhám z auta a pro jistotu občurávám všechny důvěrně známé rohy, aby zůstaly stát a neproměnily se ve všechny ty Pic du Midi, Bernina pasy, Pica de Aneto a jak se všechny ty zhůvěřilé kopce jmenují. Paní sice něco mluví o příštím týdnu na lodi, ale dnes už nechci být lodní pes. Chci mít svůj klid a chci spát.

Příští rok prý pojedeme na vodu do Turecka.

Vladimír Hejtmánek