Předpověď byla mizerná, ale vody teklo spousta, a tak jsem se pokusil sehnat parťáky. Měl jsem zálusk zopakovat si předvčerejší Čeladenku za lepšího stavu, nebo zkusit něco nového, co jsem zatím ještě neznal. Bohužel všichni do jednoho vybouchli. Když jsem dojel na úpatí beskydských vrcholů, bylo jasné, že jde docela do tuhého. Koryto Ostravice bylo plné, jako kdyby už vypukla generálka na raftové závody. Chvilinku jsem si pohrával myšlenkou sjet si ji do Frýdlantu – měl bych dobré spojení zpátky a dalo by se to otočit i vícekrát.

Dva důvody jsem ale měl, proč zvolit jiné řešení: Za prvé té vody až příliš rychle přibývalo s každým čůrkem, který teď valil z úbočí, a v cestě by byla dvě či tři místa, kam je lépe nejezdit sám. A za druhé si letos určitě Ostravici pod přehradou sjedu začátkem května za mnohem příznivějších a bezpečnějších okolností. Díky internetu však vím, že prudce stoupl přítok do přehrady, a že tedy určitě teče Bílá Ostravice. Tu už znám natolik dobře, že mě nemůže překvapit, takže to bude bez rizika. Při průjezdu okolo přehrady sice na silnici ležela slabá vrstva sněhové břečky, ale do toho drobně mžilo, takže jsem si od takového počasí sliboval spíše další nadlepšení průtoku. I když ho vlastně ani nebylo zapotřebí, takové množství vody je v Bílé Ostravici jednou-dvakrát do roka. Kajak a pádlo jsem ukryl na Mezivodí tak, aby nebyly vidět ani od silnice, ani od několika místních chalup, a sjel jsem do Starých Hamer. Ještě vypustím přebytečné tekutiny, které si do lodě nechci brát sebou, udělám snímeček závěrečné peřeje a do auta odložím foťák, mobil a brýle. Pozor, sundávám z kroužku klíč od zapalování, zamykám a kontroluji uzamčené auto. Tento moment bude stěžejním bodem mého dnešního vyprávění.

Za plotem na mě stejně jako při předchozích splutích zuřivě štěká dobrman. I ten si ještě v tomhle příběhu vrzne. Protože se znám, raději dvakrát překontroluju, jestli jsem si něco důležitého nezapomněl vzít sebou. S vestou, šprajcku, přilbou a loďáčkem, v němž chrastí kovové mince, odcházím k zastávce autobusu. Nejbližší autobus jede za hodinu a čtvrt, takže budu stopovat. Své vodácké vybavení odkládám raději tak, aby nebylo vidět na první pohled, málokterý řidič by zastavil šílenci. Tentokrát však není spolehnutí na to, že by se řidiči smilovali nad stopařem stojícím v nečase. Frekvence aut není nijak závratná, ale hlavně nikdo ani nezpomaluje. Zato drobný deštík se mění ve sněhové vločky, ty houstnou a najednou je tu docela pěkná sněhová metelice, která bodá do očí. Ještě si zkouším dávat nějaký limit, že počkám čtvrt hodiny, nebo než projedou aspoň tři auta, aniž by mi zastavila, než to definitivně zabalím, ale nakonec zbaběle troubím k ústupu.

Říkám si: "Vrátím se k autu, zajedu pro kajak a buď si sjedu ten úsek pod přehradou, nebo zkusím, jaká je za tohoto stavu peřej v Bašce. A nebo se zajdu najíst a pojedu domů do tepla." Hohohó – zlaté oči. Ti, kteří se mnou někdy byli na vodě, už se v tuto chvíli nejspíš popadají za břicha, protože zcela správně tuší průser. Ano, Michale, Pavle, Petře, Jícho a vy všichni ostatní, kteří jste byli svědky mých předchozích průserů, nezklamal jsem ani tentokrát. Jsem pevně přesvědčen, že jsem prve klíč od auta pečlivě uložil do loďáčku, a že jsem dbal pečlivě na to, abych z něj nic nevytrousil. Leč klíč nikde. No tě péro sombréro…! Procházím celou trasu zpět k autobusové zastávce s očima na šťopkách. Hrabu se ve sněhu tam, kde prve ležela odložená vesta se šprickou. Nic. Procházím celou trasu znovu a krok za krokem rozhrnuji na silnici sníh, který mezitím napadal, abych nic nepřehlédl. Nic. I když jsem si jistý, že čůrat a fotit jsem byl dříve, než jsem auto zamknul a klíč strčil do lodáčku, pro jistotu kontroluji i tato místa v širokém okruhu. V okolí místa, odkud jsem fotil, odhrnuji téměř centimetr po centimetru sníh až na tvrdý zmrzlý podklad v pásu asi čtyři metry širokém a dvakrát tak dlouhém. Nic. Znovu procházím celou silnici a opět rozhrnuji sníh. Nic. Ještě jednou pečlivě píď po pídi prohrabávám okolí autobusové zastávky. Nic.

Přijíždí traktor s pluhem a odbočuje na silnici, kterou jsem už dvakrát prolezl téměř po kolenou, ale pro jistotu rychle vystartuju a dobíhám ho, prosím, ať ten úsek nepluží. Vysvětlil jsem řidiči situaci, ale ten nechápavě vrtí hlavou – odbočil pouze aby vysadil svého kolegu, který záhy mizí pěšky kamsi do kopce. Uklidněn se vracím k zastávce zpět, abych propátral ještě druhou stranu hlavní silnice, i když pokud si pamatuji, tam tudy jsem nešel. V tom se náhle jako blesk přižene nákladní auto s radlicí a ve mně hrkne: Než jsem tu druhou stranu mohl projít, gejzír sněhu odletí od radlice do příkopy. A co hůř, oproti mému očekávání auto nepokračuje po hlavním tahu, ale odbočuje právě na tu moji nešťastnou místní komunikaci. A je to definitivně v pytli. Abych však nevynechal ani jedinou šanci, probírám ještě i to, co zůstalo na okraji silnice a očima pátrám také v příkopě. Pochopitelně nic. Po návratu k autu ještě popatnácté šmátrám, jestli jsem klíč nepřehlédl v lodáčku (co kdyby se tam najednou nečekaně vylíhnul?) nebo v kapse vesty. Správně předpokládáte – nic. Pohled na hodinky mi připomíná, že si tady už takhle hraju pěknou chvíli, a že pokud moje úsilí vychází naprázdno, musím teď už přistoupit na to, že to opravdu nikam nevede a podniknout další opatření.

Musím zavolat švagrovi, aby mi přivezl rezervní klíče. Nejdřív by to ale chtělo nějakou šikovnou fintu, jak volat z mobilu, který je zamčený v autě. Ťuky ťuk, mobile, haló! No tak jinak. Je třeba najít chalupu s telefonem. Zkusím se poohlédnout, jestli jsou někde vyšlapané stopy, ať se nedobývám do prázdného baráku a nejsem v podezření, že se tam jdu vloupat. Dobrman cení zuby, ale jediné stopy za plotem patří jemu. No nic, pejsku, malej, hodnej, já půjdu krást raději vedle, jo? Nedá mi to a moje nohy opět prokopávají sníh na kraji cesty, když v tom vzadu za sebou slyším krátký zvuk, připomínající kontrolní pípnutí alarmu při otevření auta dálkovým ovládáním. Bleskově se otáčím, ale široko daleko jediné auto je to moje zamknuté. Samo se přece neotevřelo, tak mešuge ještě nejsem, abych věřil na takové koniny. Po původu zvuku však pátrám marně a tak jsem lehce znejistěl, jestli fakt už nemám halucinace. Pak jsem si všimnul otevřeného okna u domku tak pečlivě střeženém vyceněným psím chrupem. Vrznutí okna, to bylo ono! Záclonou cloumá vítr, ale živáčka nevidět. Asi se mi něco zdálo, možná to jen poryv větru rozrazil okno v prázdném domě. V tom: Pane, hledáte něco? – od domku se zajímá sympatická paní. V tu chvíli by mi byla sympatická i ježibaba, což ale naštěstí není tento případ. Snažím se vysvětlit svou situaci a paní mi ochotně nabízí mobil, abych si mohl zavolat. Srdce mi poskočí a honem drze a troufale požádám, jestli – když už je tak laskavá – by mě nepustila dovnitř, ať na švagra s rezervními klíči nemusím čekat na mrazu. Kdoví, jak dlouho mu to může trvat.

Nebojte se, paní, já jsem už zmrzlý jako drozd a dokud nerozmrznu, tak nebudu nebezpečný. Asi to sama vidí, že jsem momentálně zcela neškodný, takže mě zve dál a nabízí čaj a buchtu. Už jenom ta vstřícnost by jednoho rozehřála. Po chvilce telefonování je naštěstí vše v suchu, švagr přijede, klíče přiveze, žena mě nezabije. Aspoň ne hned, možná později. Popíjím čaj, s paní si příjemně poklábosíme a dobrmana drbu mezi ušima. Ceníme na sebe zuby, jak nám oběma byla venku zima a jak jsme rádi, že nás paní oba pustila dovnitř. Lísá se ke mně, asi se do mě zamiloval. Nejdřív se dočkala paní návratu manžela z práce a po chvíli i já svého drahého švagra. Po dnešku budu jeho velikým dlužníkem, protože švagrová má právě narozeniny, a on místo domů s pugétem mazal do Beskyd s klíči. Jestli nemáte takového skvělého švagra, rychle si ho pořiďte, může se vám taky někdy hodit. Na Mezivodí zmrzlými prsty přivazuji kajak a pak veleopatrně vyrážíme směrem k domovu. Na silnici je opět vysoká vrstva čerstvého sněhu a padá a padá a padá.

U soutoku Černé a Bílé Ostravice nás staví policajti, ale jsou docela fajn. Když jim švagr stručně několika slovy vylíčí můj den blbec, pouštějí nás bez problémů. Cestou kolem vody zoufale pokukuju, jak hladina ještě stoupla a jaké to mohlo být skvělé svezení, ale cesta je jako mýdlo, a tak se až domů budu muset věnovat výhradně řízení, a ne svým vodáckým touhám a pudům. Má to jeden klad. Ještě z toho sněhu bude další tání a voda poteče. Jenomže: Pustí mě žena, po tom co jsem zase vyvedl? Nebo mě už dá jednou provždy zbavit svéprávnosti? S tím dobrmanem to šlo, ale jestlipak by pomohlo, kdybych ji taky podrbal za ušima? Ach jo…

Honza

Poznámka redakce: osamocené sjíždění řek může být velmi nebezpečné!