Lužickou Nisu jsem sice před lety pod Libercem splouval, ale její pokračování po německo-polské hranici jsem neznal. Už vícekrát jsme s Andílkem chtěli sem vyrazit, ale vždy z toho sešlo. I tentokráte to dlouho nevypadalo s realizací nijak slavně. Nakonec se nám alespoň menší část řeky splout podařilo. Ačkoliv informací o ní člověk najde na internetu spoustu, stejně nás místy dokázala překvapit. Než se pustíme do vlastního popisu splutí, musím zdůraznit, že našeho laminátového Lachtana považujeme za člena rodiny. Podle toho s ním při plavbě zacházíme.

Po výraznějších deštích stojíme na Trojmezí, kde se stýkají hranice České republiky, Německa a Polska. Právě z polské strany se dá k tomuto bodu snadno dostat autem. V řece tečou podle vodočtu v Hrádku nad Nisou čtyři kubíky. Brzy zjišťujeme, že na kamenitých místech pod startem bychom s naloženou deblovkou ocenili o něco větší průtok. Úplně bez kontaktu se dnem se projet nedá. Zvuk, kdy šutry naráží do Lachtana, jsou přesně to, co nesnáším.

Protože nastudované kilometráže avizují nejbližší překážku až po řadě kilometrů, lehce nás za chvíli překvapuje varovná cedule na německém břehu. Důvodem byl rozbitý stupeň s řadou kamenů. Za větší vody by to určitě byla hezká peřejka. Za toho našeho bych třeba na plastu se splutím moc neváhal, ale o další otloukání Lachtana jsme nestáli, takže ho pomalu přetahujeme při břehu. Mimochodem ony varovné cedule se pak objevovaly i před dalšími potencionálními nástrahami během celého splutí. Osobně bych řekl, že jsou trochu nadužívány. Na druhou stranu je lepší o možném riziku vědět, než řešit nějaké nepříjemné následky.

Po ne zrovna pozitivním začátku jsme si přáli už být u ústí Mandavy (Mandau) s vidinou zlepšení vodních podmínek. To se naštěstí naplnilo. Vodočet Sieniawka ukazoval v danou chvíli 85 cm čili 25 cm nad uváděný limit. Pod Žitavou (Zittau) řeka svižně tekla a občas se její hladina i mírně vlnila v minipeřejkách. Po čase jsme si říkali, že bychom se měli blížit k prvnímu jezu u Hirschfelde a volej přitom nikde. To jsme ještě nevěděli, že jez je porouchaný a nejde s ním manipulovat. Ve chvíli, kdy se objevil před námi, bylo jasné, že je částečně zvednutý. Z dálky se ovšem nedalo s jistotou odhadnout, jestli dostatečně, abychom se pod něj bezpečně vešli. Po prohlídce a rozhovoru s elektrikářem, který tu zrovna řešil danou poruchu, zdárně proplouváme. Za to jsme fakt rádi, protože vytáhnout loď a bagáž přes vysoké břehy z vypuštěného nadjezí by nebylo nic lehkého.

Jen máme jez za sebou, už jsme zase na břehu. Důvodem nebyla další cedule instalovaná tady kvůli (nyní) několika neškodným vlnkám, ale spadlá vrba.

No, i podobné radosti k vodě patří. Trocha proplétání se větvovím člověka nezabije.

U Rosenthalu se dosud plochá okolní krajina začíná svírat a dalších pár kilometrů je řeka zařízlá v hezkém lesnatém údolí. Jeho romantiku dotvářejí sem tam v korytě rozházené balvany. Proud ovšem zůstává takřka beze změny, takže žádné divoké peřeje se nekonají. Pro někoho ale může být i to občasné kličkování mezi šutry a drobnější vlnky dostatečným zdrojem adrenalinu. Jestli tato část měla nějakou vadu na kráse, tak během našeho splutí to byla sytě hnědá voda s naprosto nulovou průhledností. Po vzdutí následujícího jezu se dostáváme ke klášteru v Marienthalu, který zmiňují snad všechny popisy Nisy. Ten stojí na břehu levém, ale přenášet jez je lepší po pravém. Po chvilce váhání jeho návštěvu vzdáváme a rovnou se pouštíme do přenášení. S pevnější lodí by jinak šlo jez s určitým otlučením nejspíše sjet.

Pod Marienthalem se krajina znovu mění a dosavadní sevřené údolí se opět otevírá. Změní se i charakter plavby s tím, jak řeka začne výrazněji meandrovat. Kromě příležitostných bludných proudů se o zábavu starají nad vodu sahající větve, jinde třeba spadlé stromy. Nikde jsme ovšem vystupovat nemuseli. Vše šlo s trochou manévrování zvládnout v lodi. Asi nejblíže bych to přirovnal k plavbě po Orlici. Bohužel většinu porostů na březích tvoří prales invazní křídlatky. Až k obci Radomierzyce, kde chceme první den skončit, máme v cestě ještě dva jezy. Oba přenášíme po levém (německém) břehu.

U toho druhého, který tvoří dlouhý kamenitý seběh (podle konkrétních podmínek sjízdný), nám pomáhá jeden domorodec. U levého břehu by díky rybochodu jindy šlo loď spustit na provaze, jenže po předchozí lehce povodňové vlně tu je naplavený bordel. Nedá se nic dělat a jdeme se tedy „projít“ po břehu.

Po téhle přenášce se už cítíme dost opotřebovaní. Do cíle by podle kilometráží neměla být žádná překážka, ale cedule kus za železničním mostem pod obcí Leuba tvrdí něco jiného. Za meandrem se objevuje stupeň s čistým odtékajícím jazykem a vyššími vlnami. Nájezd ovšem komplikuje pár větví, aby kousek pod ním překážely jiné z druhého břehu. Zase jedno pěkné místo na manévrování. Vzhledem k únavě i pokročilé hodině z něj ovšem moc radost nemáme. Při průjezdu nám sice jde voda do lodi vrchem, ale zdárně proplouváme. Za chvíli jsme u Radomierzyc a pro dnešek máme padla.

Za silničním mostem u Radomierzyc se nachází nízký stupeň, který by nemuselo být dobré za určitého průtoku podcenit. Tvářil se, že má docela slušný vývarový potenciál. Jinak uvedená obec slouží jako centrum zdejšího turismu. Kousek od řeky je umístěna půjčovna lodí a na pravém břehu je zřízeno jednoduché tábořiště. Nebyla tu ovšem ani noha. Ostatně za celou plavbu jsme žádné lodě nepotkali. Podle komentářů na polských a německých stránkách jsme čekali, že tu bude živo, ale opak byl pravdou. Snad to bylo dáno tím, že jsme nevyráželi o víkendu. Možná svou roli sehrálo předchozí počasí se silnými dešti. Těžko říci. V každém případě nikde nikdo. O to více jsme si mohli užívat setkání s místní faunou. Počítat množství pozorovaných ledňáčků, volavek atd. by bylo perným úkolem.

Pod Radomierzycemi si řeka ještě chvíli udržovala dřívější charakter, ale pak její vodu zastavuje v krátkém sledu pár jezů. První dva přenášíme po pravém (polském) břehu.

U obou jsou upravená výstupní i nástupní místa a k dispozici jsou také lavičky. Tak to má být, tak se nám to líbí. O vodáky je hezky postaráno. Bezprostředně za tím druhým následuje pěkná peřej, kde by si člověk na kajaku mohl trochu potrénovat.

Z dosavadní pohody nás vytrhuje třetí jez. Tedy on sám ne, ale cedule před ním oznamující zákaz plavby kvůli jeho částečné přestavbě na německé straně. Krkolomně se dostaneme ven z koryta a po polském břehu si dopřejeme příjemnou „procházku“ skrz kopřivy, bodláky, ostružiny a jiný bordel. Prima.

Ani dál Nisa nezrychluje, neboť její vody zdržují dva jezy ve Zhořelci (Görlitz, Zgorzelec). Než se dostaneme k prvnímu, podplouváme monumentální železniční most. Za ním vystupujeme u jezu při Horním mlýnu (Obermühle).

Po předchozí přenosce ještě více oceňujeme upravený výstup na pravém břehu a snadný přístup zpět k řece. To se nám hodí i z toho důvodu, že víme, jak náročná bude ta další. Slabé povahy dokonce tvrdí, že je lepší před ní splutí skončit…

Po klidné vodě připlouváme k centru Zhořelce. Jestli tohle město neznáte, tak jeho historické jádro (na německé straně) za návštěvu skutečně stojí. Z řeky jsou pohledy zase trochu jiné, než je známe z našich dřívějších pobytů zde. U mostu nějakou dobu spekulujeme, jestli bychom ještě nevymysleli snadnější řešení, jak se dostat pod jez, ale nic nás nenapadá. Zastavujeme tedy v Německu nad mostem.

Na etapy přenášíme všechno přes něj do Polska a pak o kus dál dolů k řece. Celá akce nám zabere skoro hodinu. Během ní se však stáváme vděčným předmětem zájmu okolních četných turistů a kořistí jejich fotoaparátů. Odměnou za námahu nám samotným je příjemná koupačka pod jezem.

Pod Zhořelcem plujeme jen chvíli a u dálničního mostu A4 zatím končíme. Do přenášení blízkého jezu u obce Ludwigsdorf se nám už nechce.

Ráno doplouváme k němu a snadno ho po pravém břehu zdoláváme. Nyní má řeka před sebou opět delší volný úsek, kde její voda může zrychlit. Proud je ovšem celkově slabší než třeba kolem Radomierzyc. Znovu by se to dalo přirovnat např. k Orlici. Nechybí štěrkové prahy nebo pár písčitých pláží lákajících k zastavení. Samozřejmě se zase může objevit nějaké hůře průjezdné místo kvůli větvím a stromům. Více bych si ale dával pozor na dřevěné kůly. S těmi se lze potkat i výše. Někdy jsou to pozůstatky po zpevnění břehů, jindy po dříve zaniklých mostech. Přeci jenom do roku 1945 Nisa nebyla hraniční řekou a spojení obou břehů bylo podstatně vyšší než v současnosti.

Relaxačním tempem doplouváme k Pieńsku, kde se naše notně zkrácené putování končí. Abychom se dostali nejsnáze do civilizace, míříme nad zdejším jezem do náhonu vedoucímu vpravo. Za chvilku jsme u lávky před jeho rozdvojením, kde vytahujeme Lachtana z vody. Pravda, jsme na soukromém pozemku se zákazem vstupu, ale evidentně to nikdo neřeší. Poničenou otevřenou brankou se dostáváme ven a jsme na silnici. Na místní vlakové nádraží to není nijak daleko a vlaky na Zhořelec a dál po přestupu na Žitavu jezdí celkem často. Návrat pro auto tak nepředstavuje žádný problém.

A jaké jsou dojmy z Nisy? Možná by mohla mít někde čistší vodu, možná by člověk dal přednost snazšímu přenášení některých překážek, možná na jiné lodi bychom si ji více užili a sjeli část jezů, možná… Faktem ale je, že se nám splutí celkově líbilo. A pak, kdo si časem vzpomene na snadnou akci bez nějakých těch protivenství? Zato překonání některého „vtipného“ místa už nyní má v paměti ten správný nádech dobrodružství…

Vojta Brádle