aneb

ŘEKA VHODNÁ PRO DÍVKU, SE KTEROU SE CHCETE ROZEJÍT

„Navigare necesse est – plout se musí.“ Heslo dávných námořníků ožívá v období, kdy vodočty oblíbených řek dosahují záporných hodnot, když je třeba trumfnout kamaráda dalším sjetým tokem, anebo když vodák koná inventuru svého revíru s potřebou vyplnit bílá místa.

O řece Litavě se nic neví. Neví se vlastně ani to, jak se jmenuje. Někdo říká Litava, někdo Cézava. Zprávy o sjetí na internetu nejsou. Narazíte na region Politaví, v Blučině (známá vinařská obec) je ulice jménem Na Cézavě, která vede k bazénu. Je sporné, jestli Politaví řeku Litavu vůbec potřebuje.

Vodácký průvodce tvrdí, že Litava není mezi vodáky příliš oblíbena. Asi proto, že ji autoři nesjeli. Dotázané autority zdrženlivě mlčí.

Cestou z Hloučely v září 2009 jsme konstatovali zbytek nevyužité energie, času, laminátu na dně naší slalomové deblovky Hartung, jakož i trpělivosti manželky Jitky, která tvoří motorizovaný doprovod. Ve víře, že jméno je podloženo předmětem, hledáme v regionu exotických místních názvů řeku, o které nikdo nic neví. Nalézáme! Po řadě doteků s Litavou dojíždíme k mostu, pod kterým snad bude možno položit loď na vodu. Říční kilometr 11,3. Oblékáme neopreny, vesty, přílby. Kdo ví, co nás čeká. Bujný porost na břehu řeky slibuje, že konec bude někde v Gran Chaku.

Konečně v lodi. Záklek na jistotu, špricka zatím (?) netřeba. Dostatek vody na pádle slibuje překonat místní mělčiny. Tok široký cca 3 – 4 metry, přímá dráha věští, že problémy s hloubkou se budou opakovat. Budoucnost je zakryta šáchořím a křovím. Vysoké břehy strouhy zužují svět kolem na několik kubických metrů prostoru, z nichž voda tvoří nepatrnou menšinu. Po dvou stech metrech si uvědomujeme, že nás čeká x kilometrů špinavého toku na hranici sjízdnosti, bez možnosti opuštění koryta a s přerušeným kontaktem s doprovodem. Litava je výzva.

Plujeme již několikátý kilometr. Řeka, ač nevábná, je milosrdná. Vytvořila koryto široké asi tři metry a hluboké v průměru 30 cm. Proud nepřekračuje ZW B. Pádlujeme tak, že se za lodí tvoří mohutný srk. Zpětné vlny o síle WW II rvou břehy a posilují naši morálku. Problémová místa jsou pod mosty, kde stavitelé vždy zapomněli stavební materiál, který by za větší vody vytvořil menší peřeje. Za daného vodního stavu představují partie pod mosty spíše šachy.

Litava se vluzuje do našeho pojetí plavby. Rytmus pádlování, kolena tlačí loď kupředu strouhou, která zdánlivě nikde nekončí. Povznášíme se nad smrad. Skutečnost, že několikrát míjíme vyvržená střeva, pomíjíme s nadhledem. Trénink na Botič. Opakovaně narážíme na potkany a jsme rádi, že na řece nejsme sami. Dojíždíme k norné stěně, zřejmě zapomenuté. Zadržuje kromě mrtvé slepice divné bílé granule. Přenášíme tak, abychom se nenamočili, přes bahno a vysoké břehy se daří. Plavbu si zpestřujeme humorem: „To opravdu není řeka na letní dovolenou.“ „Na tuto řeku pojedu se slečnou, se kterou se chci rozejít.“ Jsme rádi, že do Hartunga neteče, omlouváme se mu, že jsme jej zatáhli do tohoto šílenství.

Podjetí dálnice nás přibližuje Blučině. Kdesi vysoko nad regulovanými břehy vede cyklostezka, na kolech po ní jede mladý pár. Křičíme „Ahóój“. Lekají se asi tak, jako kdyby je oslovili Marťani. Projíždíme bariérou křoví, jehož průjezd za vyšší vody by mohl nastolit obtížnost, kterou klasická klasifikace nezná. Kus toku, který by bylo možno nazvat i řekou, most, manželka Jitka. K ústí do Svratky jsou to 3 km, ale Sáva dojezd odmítá. Asi ví, proč (je lékař). Je třeba ponechat poslední metry v ranku nepoznání – pro sny, pro touhu, pro bláznovství.

Tak, a máme to za sebou. Můžeme o Litavě říct, „to nikdy nejeďte“? My ji už asi nepojedeme. Ale nezapomeneme na ni. (a ještě vyčistit loď:)

Sjeli: Sáva Pešák a Vladimír Hejtmánek, vodácký oddíl TJ Sokol Brno I + asi milión záchodových bakterií

Vladimír Hejtmánek