Je jen pár hodin před naším odjezdem do ČR a já stojím ve Švýcarsku u silnice v helmě, vestě a s lodí a říkám si, jestli to vůbec stálo za to. Kolem projíždí udivení řidiči a jen nechápavě zírají. Na tomto místě jistě nikoho s takovou výbavou v životě neviděli. A to jsem ještě netušil, že to nejhorší teprve přijde.

Z našeho necelého týdne, co jsme pobývali ve Švýcarsku, zbývá poslední den. Protože nám neustále pršelo, většina řek byla rozvodněna a nikam se v podstatě nedalo vyrazit. Chtěl jsem na Aaru před Bernem, což je taková pohodová rovná, ale rychlá voda. S klukem vpředu na Barace si nemohu dovolit žádné divočárny.

Jenže ani poslední den se nezdál, že by byl výjimkou. Až odpoledne se začalo počasí trochu zlepšovat, a proto hledáme něco poblíž Yverdonu, kde jsme nocovali. První pohled logicky padne na řeku La Thielle, která v Yverdonu ústí do jezera a kterou máme nejblíže. „Víš,“ povídá mi známý, který v místě žije: „Ten název znamená v překladu rovina.“ „Aha, hmm,“ odpovídám zklamaně. To asi nebude to pravé, a tak jedu prstem po mapě výš proti proudu. Je to fakt industriál, ale od města Orbe to už má jiný název (řeka L'orbe), a tam se to zdá být zajímavější. Jedeme.

Za necelou hodinu stojíme na konci města Orbe, kde to vodu má docela dobrou a občas jsou tam malé bezpečné stupínky. Dále se to už značně uklidňuje, a proto vyjíždíme proti proudu. Zde bychom případně končili. Zastavujeme na mostech a sledujeme docela hluboko řeku pod námi. Stále pohoda, spíše klidnější, než nějaká divočárna. Po cca 4 km sjíždíme k elektrárně, z níž vytéká voda. Nad ní je to suché. No, co se dá dělat, lepší něco než nic.

V rychlosti nafukujeme Baraku, protože místo nástupu je za zákazem vjezdu. Manželka začíná mít divné připomínky ve smyslu: „A kde tady chcete nastoupit, když jsou tady jen strmé srázy nebo zdi.“ „Neboj, já to vymyslím,“ a horečně u horečnatého pumpování přemýšlím, co udělám. „No jo, jen abys zase nevymyslel nějakou kravinu, jak je tvým zvykem,“ dodává mi na kuráži. Jakmile se plíce vzpamatovaly, házím ze stráně loď, za ní kluka a naposledy naskakuji sám. „To bylo keců a nakonec se to hezky povedlo,“ chválím svůj úspěch při nastupování. Neradoval jsem se ale dlouho.

Jen co doprovodné vozidlo odjelo čekat dolů, projíždíme mezi skalami a za první zatáčkou málem omdlím. Elektrárna s jezem. No nic, přeneseme a budeme pokračovat. Jenže, kde se tu sakra vystupuje? Jedna strana skalní sráz, druhá též vysoká a navíc v regulaci. Pak objevím cca 1,5 metru vysoko v regulaci schody se zábradlím. Nejprve hážu nahoru kluka, za ním pádla a už se drápu sám. Pak jen vymyslet, jak se na těch úzkých schodem vymotat v prudkém stoupání i s lodí.

Po chvilce dřiny se jdu podívat na jez a hledat sestup. Málem jsem omdlel podruhé, když pod sebou vidím 20m propast.

Pokouším se propasírovat loď na úzkém schodišti a nakonec jsme šťastně dole. „No, snad mám to nejhorší za sebou,“ pomyslím si a už podle osvědčeného způsobu házím z prudké stráně loď, za ní kluka a nakonec skáču já. Krásně to teče, peřeje jsou mírné, ale v hlubokém údolí si to konečně užíváme. Najednou telefon: „Kde jste? Čekáme na vás na mostě v půlce trasy a vy nikde.“ „Měli jste trochu problémy s přenášením, ale už je to v pohodě. Za 5 minut jsme pod vámi,“ zdůrazňuji s jistotou v hlase. Snad nepřijde něco neočekávaného.

Jak tak jedeme, najednou projíždějí okolo nás po silnici policajti. Zírají na nás a já si říkám, že tohle tady určitě neviděli. Doufám, že nebudou mít potřebu nás nějak zastavovat a odrazovat. Většinou mluví pouze francouzsky, což zrovna nějak neovládám. Nezastavují a pokračují jako i my dále.

Za chvíli jsme pod mostem. No není to obvyklý most, protože nahoru je to cca 50 metrů. Volám na manželku, že za chvíli jsme na výstupním místě, protože je to v podstatě za zatáčkou. Cestou posbíráme pár háčků a splávků utržených na větvích stromů, což pro mého synka, jakožto aktivního rybáře, je nejzásadnější věc. Hlavně vzít všechno, nic nesmí zůstat.

Dojedeme za zatáčku a tam opět jez. Výstup byl nad očekávání v pohodě, jenže jak se dostat zpět k řece? To snad ne, tady se nikde nedá sestoupit. Jez má výšku okolo 8 metrů, je obehnán regulačními zdmi a skalami a na břehu jsou ještě ploty místních zahrádek. Dobrá past je i zvednutá část stavidla, která na hladině před jezem vytváří docela solidní sifon. Pomalu mi dochází morál. Táhnu loď a marně hledám přístup k řece. Pod 300m to vzdávám. Na to fakt kašlu. Ujeli jsme ani ne 4 km a na nich jsem přes 500m tahal loď po břehu. Nakonec se dostávám až k silnici a volám pro odvoz. Projíždějící auta nás míjí s úsměvy na tvářích, protože to tu ještě fakt neviděli.

Přijíždí auto, já si vyslechnu známou písničku: „A stálo ti to za to … Já jsem ti to říkala,“ což už je odrhovačka, na kterou jsem si docela zvykl. Při balení lodi cítím divný zápach. No jo, loď jsem vyválel v psím exkrementu. Na čištění tu nemáme vodu, tak nám bude trochu smrdět kurf až do Česka. Co se dá dělat. Snad to byla poslední nepříjemnost. Ale ouha.

Jen co si sednu za volat, oddychnu si, že už to máme vše za sebou, a najednou vidím nějaký divný papírek za stěračem? „Co to je, asi nějaký reklamní leták?“ bleskne mi hlavou. Jenže ten obvykle nedávají na papír velikosti složenky. To snad ne, dostali jsme pokutu za 120 švýcarských franků (cca 2100 Kč) za špatné parkování. Jak na nás čekali na mostě, tak samozřejmě manželka stála hned za mostem za žlutou čarou. Projíždějící policajti dali pokutu, zatímco nás vyhlížela z mostu, a nakonec sjeli z mostu dolů a minuli se s námi u řeky.

To je pech! Jenže jak tu pokutu zaplatit, když je po 18 hodině, všude zavřeno a my zítra ve 3 hodiny ráno odjíždíme domů. Z ČR ta složenka zaplatit nejde. To už je i na mě moc. Nemám sílu odolávat tlaku situace, navíc když začínají znovu hrát tu moji oblíbenou odrhovačku „Já jsem ti to říkala“.

Vysvobozuje nás až známý, který radiálně prohlašuje, ať nic neplatíme. „To bylo zastavení v nouzi, za to se pokuta dávat nemůže. Auto zajišťovalo bezpečnost lidí na vodě, to je přeci jasné,“ a bere si to za svůj úkol, že to vyřeší. Po týdnu se mi ozývá: „Tak, a je to vyřešené. Byl jsem tam asi 3x, ale nakonec to hodili do koše,“ chlubí se mi.

Já ho stejně podezřívám, že to za nás zaplatil.

Petr