Nedávno měl Eki článek o propojkách mezi řekami. A když jsem studoval na mapě terén probíhajících revitalizací na nejdolnější Vltavě, zaujal mě na mapě jeden další tok. A že další den byla neděle, naplánoval jsem rychlý výpad. Po telefonu jsem se ještě domluvil s kamarádem Zajícem, kterého jsem pak ráno nabral v Kotvě i s jeho seakajakem.

Dějství první – Vltava

Dali jsme na vodu těsně pod Vraňanským jezem. Při průtoku 170 kubíků na vodočtu v Chuchli řeka už měla tah, ale voda se i různě motala a místa, kde jindy bývají vlny, byla zalitá. Po malém kousku jízdy jsme viděli v první zatáčce už asi hotový kousek revitalizace. Do pravého břehu byl vybagrovaný celkem velký záliv, nebo vracák a šíjí oddělený od dalšího. Břehy měly poměrně mírný sklon.

Dále po proudu ještě nebyly práce v takové fázi dokončení. Celý rozsah prací se dá prohlédnout na výkresech, které jsou ke stažení zde. Dopluli jsme k nové lávce, která nahradila přívoz do Lužce. Z ní bylo vidět další upravený úsek. Na fotce je znát v proudu původní průběh regulovaného břehu.

Pod Lužcem je nainstalovaný pontonový most, aby náklaďáky s vytěženým materiálem nemusely jezdit přes ves. Místo je označené rakouskými vlajkami (plavební znak Zákaz proplutí) zapíchnutými na tyčích do řeky a dokonce s osvětlením se solárním dobíjením. Most byl v neděli splavený a vyvázaný k pravému břehu. Nicméně když je přes řeku, bude to dost nebezpečná záležitost. Vyplatí se respektovat značení a místo obnést.

Dále už byla jen na levém břehu vybagrovaná navigace. Nicméně práce jsou víceméně na začátku, hotovo by mělo být na podzim příštího roku. Trochu to podle výkresů vypadá, že chtějí učit řeku, jak vypadá přírodní tok, nicméně podle vyjádření Povodí břehy nebudou zpevňované a další vývoj bude ponechaný přírodě. Než bude stavba hotová, chce to v tomto úseku dávat zvýšený pozor.

Kousek pod potrubní lávkou jsme přistáli, vytáhli lodě na břeh a tady teprve začalo dobrodružství. A první kopřivy, první hmyzáci.

Dějství druhé – Hořínský potok

Téměř k Vltavě tady sahá rameno jednoho z rybníků na Hořínském potoce. Ba i tu voda přepadá stružkou do Vltavy. Rozjeli jsme se po rybníce a začali okoušet slasti cesty pralesem. Z hladiny trčely popadané stromy, kterými jsme museli prokličkovat.

Rybník jsme projeli až ke stavidlu, kde jsme se museli rozhodnout, jestli chceme definitivně pokračovat. A že nejsme žádná vyschlá kůže bůvolí, dali jsme obě lodě na jedny kolejda a po cyklostezce popojeli k místu, kde šlo proniknout buší ke strouze. V ní bylo tak deset centimetrů vody a dále neznámá hloubka bahna a zetlelého listí. S nástupem na kolečkách jsme se vyhnuli dvěma padlým stromům a dále to vypadalo slibně čisté.

Znáte to taky? Začátek nějakého potoka vypadá krásně a za první zatáčkou začne peklo. Přesně tak i tady. Za první zatáčkou a čtyřmi topoly začal úsek, který bych podle obecně uznávané stupnice vrbičkové obtížnosti hodnotil jako VR IV. se šestkovými místy. Na takových místech jsme museli vytáhnout lodě a nést je pralesem podél toku. Na to se Cedrofka a seakajak znamenitě hodí, jen je potřeba dobře si promyslet cestu, protože možnost zatáčet s těmito loděmi v hustém porostu je omezená. Drobná výhoda byla, že na březích dozrával zrovna rybíz a také že pod hustým stromovím skoro nebyly kopřivy.

Plahočíce se potokem, nebo vedle něj, poznali jsme dosud neznámé druhy babouků, jakož i hmyzu kousavého, bodavého i šimravého. Vzpomněl jsem se slzou v oku na Gustava Heyduka a jeho bidlo s hákem. Taky bych se potřeboval přitahovat, když se při průlomu hložinou nebo jiným křoviskem nedalo pádlovat. Vždycky, když byl nějaký strom přes hladinu v celé šířce, působilo to jako lapol a hladina byla potažená okřehkem a bincem, kteréžto nám obé ulpívalo na lodích, ve vlasech a obecně v záhybech těla.

Postupně jsme trénovali různé techniky jako podšlapávání lodi pod kládou, přiražení bokem k překážce, vystoupení, přehození lodě a nastoupení, balancování na hnilobou zkřehlých a potápějících se kládách. Zkoušel jsem Zajíce poňouknout, aby nějakou kládu zkusil podeskymovat, ale nedal se vyhecovat. Taky jsem si vzpomněl na hlášku z jakéhosi rozhovoru, kde dotyčný říkal: „Kde se vejde loď a jeden list pádla, tam se dá plout.“ Taková moudra potěší v pohnutých chvílích.

Po kilometru a kousek stromy na březích prořídly, ale zato zhoustly kopřivy na maximum. Takže když jsme za této konstelace narazili na úsek VR VI., který se táhl do nedohledna, Zajíc pádlomačetou Werner prosekal cestu kopřivami na nedaleké pole ječmene, po jehož kraji jsme dotáhli lodě až k odpočinkovému přístřešku na cyklostezce, která se tu opět přitulila k potoku. Cyklistů nebylo moc, ale hleděli na nás divně, jako by ještě neviděli vrbičkožrouta nebo kvakera. Tady jsme zas lodě naložili na kolejda a za stálého pokukování do potoka, jestli by to už nešlo (šlo, ale vždy jen pár metrů k dalšímu padlému stromu nebo křoví) jsme dotáhli lodě k Hořínskému zdymadlu, které potok podtéká pod zemí a jet se to určitě nedá. Od vytažení lodí z Vltavy jsme měli za sebou 2,5 km, které trvaly 4 hodiny intenzivního zážitku. Tady jsme se mohli po kanálu vrátit pohodlně k autu. Nicméně potok dál vypadal širší a čistý. Nasliboval jsem Zajícovi pohodovou jízdu zámeckým parkem a vyrazili jsme po potoce dál. A zase to bylo tak, že za první zatáčkou začaly popadané stromy a jiná příkoří. Ale potok tu už byl širší, spousta stromů šla objet nebo podjet a zbylé přelézt. Zámecký park jsme neviděli, jen prales na nás uprostřed širšího toku tolik nedosáhl.

U rozbořeného mlýna byl první jízek. Další jez asi 50 cm vysoký byl za obcí Brozánky. Nicméně během úseku od zdymadla až po ústí do Labe jsme nemuseli ani jednou s loděmi na břeh. Tento úsek nám trval pouhou hodinu a půl a hodnotil bych ho průměrnou obtížností VR III. Tady by šlo v pohodě trénovat na Ploučnici a pasáž od Zdymadla bych doporučil i průměrně otrlým kvakerům. Celý potok na mapě vypadá jako pozůstatek některých starých meandrů Vltavy. Ale jako koryto v terénu má hodně malý profil.

Dějství třetí – Labe

Když tu člověk pluje po proudu, zdá se, že voda zcela stojí. Teď ale po deštích bylo dost znát, že to teče. Vypádlovat proti proudu k ústí plavebního kanálu byla docela fuška.

Dějství čtvrté – Vraňansko – Hořínský laterální kanál

Pod zdymadlo jsme dopluli beznadějně pozdě na to, abychom zkoušeli telefonovat s prosbou o proplavení nahoru. Tak jsme naposledy dali lodě na kolečka a popovezli je na horní vodu kanálu. Tady už nás čekalo jenom devět kilometrů po stojaté vodě za ubývajícího světla k autu. Ty dlouhé úseky nakreslené podle pravítka jsou trochu úmorné, i když člověk jede rychle.

Lodě jsme navazovali na auto už za tmy. Zážitek to byl velice intenzivní. A navíc nás mohla potěšit kostrbatá osmička nakreslená díky GPS v mapě. Sice se nám nepovedlo projet to vlastní křížení toků, ale přenášky se taky počítají. A čtyři toky za jeden výlet do zápisníku taky.

Chobotnice