Dnes chceme vstát o něco dřív, což se i daří. Čeká nás totiž přetahování se o nocleh u atraktivních peřejí Kiviristi.

Vyrážíme po skvělé polívce na zatím úplně vyžehlené jezero k peřejce na výtoku z jezera, kterou zvládáme bravurně. Cestou dalšími dvěma jezírky a peřejkami se na nás zase usmívá sluníčko, takže se opět několikrát koupeme. Přijíždíme k první složitější peřeji, kde zastavujeme na oběd a někteří si ji sjíždějí cvičně na pálavách. Cvakne se u toho jen Jarek s Mílou, ale hned nasadí opravnou jízdu a ta už se povede.

Po dalších peřejích už přijíždíme k cíli dnešní kratší etapy – peřejím Kiviristi. Parkujeme ještě nad nimi, protože je zde vhodné volné místo na táboření, koupeme se, stavíme stanové městečko, jíme a taky se hromadně jdeme podívat na zítřejší atrakci. Jarek nám k tomu poskytne výklad kudy a jak a některé z nás důkladně vyděsí. Sedíme u ohně a povídáme, komárů je dost, ale zdá se, že míň než obvykle – vypadá to, že se spravedlivě rozdělili mezi všechny místní skupiny vodáků (nejméně 3 skupiny Rusů).

28.7.2003

V noci 2x mírně sprchlo, ale ráno už to není znát. Balíme tentokrát více zvolna, protože jen přenášíme bagáž k nižšímu jezírku, do něhož ústí přeje. Stihneme si prohlídnout i oba pomníčky na břehu, jeden z nich je nějakému kamarádovi – zachránci a je opatřen ruským textem. (Něpravda, drug něumiraet, on tolko rjadom byť perestajet.) A pak to jde ráz na ráz. Nejprve to testujeme jen na raftech, pak odvážlivce svážejí jednotlivě na pálavách Jarek a Kamil. Kamil se stává druhým hrdinou dne, když kaňon sjede sám a ještě u toho fotí sám sebe.

Baví nás to déle, než bylo původně plánováno a až přicházející okraj bouřky (projeví se jen mírným deštíkem) nás před 3 hod. vyhání na další řeku. Několika peřejemi (jedna vypadá vypečeně, ale my už jsme zkušení plavci a sjedeme ji zkušeně) a dvěma dlouhými oleji dojíždíme zvolna k dalšímu tábořišti u peřejí Tjutěrin, které se nejezdí, protože je tu ostrý skok.

29.7.2003

Budíme se do mimořádně odporného náletu mochniček a částečně i komárů, rychle balíme ještě vlhké stany a pod peřejí nasedáme. Hladina je rovná a tento olej nás čeká až na dvě peřeje celý zbytek plavby. První peřeje jsou po obhlídce v pohodě sjízdné a získáváme další sebevědomí. Poslední naše peřej se jmenuje po řece – Ochta. A protože je viditelně komplikovanější, vykládáme a přenášíme bagáž až k vyústění do jezírka, u něhož narazíme na právě se probouzející stanový tábor ruských vodáků.

Sjíždíme postupně, někdo s menšími, někdo s většími problémy (na prvním skoku to posádku rozháže, takže někdo občas padne do lodě a hrabe se pak chvíli nahoru k pádlování). Poslední jede Šamilova posádka, která tento skok nepřečká v lodi a postupně ji opustí. Házecí pytlíky jsou sice v pohotovosti, ale žádný nedoletí na správné místo, takže se všichni čtyři v prudkém proudu rovnají „nohama napřed“ a snaží se vyhnout balvanům v řečišti. Kluci zachraňují holky, které jsou v šoku, naštěstí dole na konci prudké části vyjíždí na pomoc Kamil a Radek v pálavě a holky z Prahy na raftu. Až na pár šrámů a ztracenou botu nakonec vše dobře dopadne a pro nás je to poučení, že je třeba být stále ve střehu. Tak někdy pro příště.

Jakmile se sesbíráme, přepádlujeme asi 12 km olejnaté řeky, část z toho už je široká řeka Kem a místní přehrada, na jejímž břehu zdálky rozeznáváme náš autobus. V příšerném vedru umýváme a sušíme rafty, přebalujeme věci a vyrážíme do města Kem, kde hodláme domluvit výlet na Solovecké ostrovy.

Eva Soukupová