Probouzíme se asi v 7 ráno na okraji Petrohradu u nějakého památníku se dvěma tanky, u něhož to autobus asi ve 4 ráno zapíchl. Velmi lehce řešíme hygienu a vyrážíme k Petrodvorcům. Mírně hledáme, ale nakonec tu správnou autostrádu trefíme. Kolem 8 parkujeme ve stínu na příjemném náměstíčku, kde nejprve snídáme (kakao z automatu od šoférů a zbytek vánočky) a pak jako už proslavení lachtani s Betkou dáváme koupel v jezírku za náměstíčkem. Je osvěžující. Betka si myje hlavu a nacházíme na hladině plavat desetirublovku. Po dalších moc nepátráme, aby nevyplavaly i s případnou mrtvolou majitele.

Mezitím Jarek přináší zprávu, že Petrodvorce se otvírají až v 10 h a tak program obracíme a jedeme nejprve do centra. Stavíme za hotelem Sankt Petěrburg, v němž někteří mění peníze, ale mně se zdá kurs nevýhodný a necháváme to „na pak“. Fotíme se s Aurorou, objevujeme půvabnou mešitu, využíváme houštinky v přilehlém parku (a nejsme první). Přes jiný pěkný parčík vcházíme do Petropavlovské pevnosti, která tu byla jako první (opora při bojích se Švédy) , a pak sloužila jako známé vězení.

Prohlížíme „samuju balšuju“ věž místního kostela, když skoro nad námi přistává vrtulník. Jdeme se podívat proč a zjišťujeme, že za 1000 rublů/osobu se lze proletět vrtulníkem 15 minut nad Petrohradem. Betka chce fotku s tímto strojem ve výšce 10 m nad zemí, tak si sedneme do trávy a čekáme, než si 4 Japonci domluví let a vzlétnou a my můžeme popojít. Při čekání nás vyděsí pravidelná polední rána z děla, která se rozehřmí jakoby za našimi zády. Stihneme ještě okouknout pravidla hry gorodky, protože se zde právě koná nějaké „meždunarodnoje sobranie“ za účasti fakt dobrejch borců. Podle přiloženého plánku města přejdeme naplánovaný velký okruh skoro přes všechny mosty a zorientujeme se. Mineme všechny významné stavby včetně Ermitáže a nezbytných pouťových atrakcí, z nichž nejroztomilejší je medvědí mládě, s nímž se můžete za peníze vyfotit (a nechat se ožužlat). Taky potkáme pár svateb, kde nejkurióznější zážitek je úspěšný pokus nevěsty nacpat se i s širokou obručovou sukní do umělohmotné kadibudky. Při výměně peněz zjistíme, že někteří se zde ještě nenaučili ani zdravit ani děkovat nebo prosit. Ale kurs je o něco lepší, i když ani z předložené účtenky nevíme, jaký přesně.

V pekárně konečně koupíme i pirožky – zelný a párkový a moc si pochutnáme. No a pak trapujeme kolem výpravné a velkolepé petrohradské architektury na sraz k autobusu.

Založení Petrohradu před 300 lety začalo právě Petropavlovskou pevností, a pak podle všude uváděných dat to šlo ráz na ráz. Petrodvorce i ostatní paláce v Petrohradě. Díky tomu na mě působil střed města jednotně a harmonicky. Jen se člověk musí dívat z dostatečné dálky, protože detaily holt nestíhají. Fascinují mě například svody dešťové vody, které mají obrovský průměr – kolem 20 – 25 cm a ústí asi 0.5m nad chodníkem. Za deště tu musí být veselo. Je to i u nových budov, asi prostě nemají dešťovou kanalizaci a teče to všechno kanály do Něvy.

Ruské schody jsou známé, hrbaté chodníky asi odrazují skateboardisty a cyklisté si docela užijí. Na domech je vidět rozmáchlost, s níž byly budované, a taky současnou rezignaci na jejich dosluhování. Starší i stará zástavba jsou na tom, co se týče otlučených fasád, oprýskaných oken, opadaných balkónů, střech a stříšek a rezavé a otrhané klempířiny, přibližně stejně – ve společné kase na to není a obyvatelé čekají, až se někdo postará.

Společné plochy mezi domy bývají zarostlé a zaházené smetím, zato parky jsou posekané, udržované, čištěné a příjemné. Místní lidi nejsou ani hlučnější, ani ukázněnější než my – aspoň jak se nám to zdá. V parku potkáváme „typickou ruskou“ dvojici. On viditelně neschopnej ochlasta (v nedělním dopoledni ještě střízlivej), nacpanej do „zaplátovaného ale čistého“ šatstva, ona sice vzrůstem menší, ale jinak mohutná, pevná ruská žena sice bez sex-appealu, zato s evidentně velkou výdrží.

Mladí chodí oblečeni překvapivě moderně, i když ne vždycky se jim podaří sladit jednotlivé kusy k sobě. Havárka jsou téměř všeobecně boty – z toho, co jsme potkali, byly v dobré kondici jen tenisky. Na zbytek odpoledne jedeme zpět do Petrodvorců. Za Betčinu vstupenku polovinu šetříme na ISYC kartu, takže je to za 250 + 125 Rub. Palác s proslulými zahradami je na jižní straně Něvského zálivu. Je to z Petrohradu asi 15 – 20 km a jezdí sem i místní doprava.

Parky jsou známé díky kaskádám, fontánám, vodotryskům a jiným vodním dílům, které původně fungovaly samospádem a jsou napájené z přívodních kanálů. Na nejznámější kaskádě se zlatými sochami je to ucpané turisty, tak se tu zdržíme jen chvíli a míříme k moři, kde vyhlížíme přes záliv k protějším břehům a sledujeme pohyby lodí. Hodně lidí se tu koupe, i když vody je asi 500m stále po kolena. Takže k dalším atrakcím brodíme vodou, která je jak kafe. Část času taky strávíme Betynčiným seznámením s místními veřejnými záchodky (10 Rub.). Prý děs – na zemi se brodí v tekutině, po jejímž původu raději nepátrala, nizoučké dveře začínají 1/2m nad zemí, takže sotva zakryjí ze sedícího člověka to podstatné, čistota samotných záchodů odpovídá všeobecnému binci. Vót kulťúra.

Na zpáteční cestě se Betka osprchuje pod vysokým vodotryskem, pinkl v prázdné kafárně nás pustí do horní části zahrad nestandardní cestou – jinak zavřeným francouzským oknem a po příchodu k autobusu se opět vykoupeme na našem ranním místě.

Dovršíme seznámení s místním koloritem návštěvou tržiště, kde si kupujeme burek s masem a piroh s brambory, fakt moc dobré. Tečku udělá skvělá zmrzlina za hubičku a míříme k dnešnímu noclehu. Cesta se opět trošku zamotává, poznáváme další tváře ruského venkova a zchátralého průmyslu. Čonkin nekecal – je to přesné. Například míjíme továrnu na stavební keramiku – ta nejstarší je už úplně zarostlá vegetací a připomíná výjevy ze Stalkera, ta mladší hned vedle asi ještě donedávna silou vůle fungovala. Pak asi přišel nový investor, tak vedle postavili třetí, moderní a tuto nechali svému osudu – Rusko je přece veliké.

Po pár neúspěšných pokusech (nevhodné místo nebo nebezpečná společnost) stavíme v 10 večer (slunce stále na obloze) na malinkém plácku na vysokém břehu Něvy. Rovné místo na spaní se hledá špatně, ale stan stavíme, protože komáří invaze sílí. Do půlnoci ještě hrajeme karty, pak už na to přestáváme vidět, tak do 2 ráno jen kecáme. Je jen šero.

Eva Soukupová