Do vesnice Novoje Mašozero přijíždíme kolem 3 ráno. Právě začíná opět vycházet sluníčko, ale my ještě chvíli dřímáme. Pak se postupně začínáme dívat realitě do očí – je třeba přebalit a je tu opravdu hromada a hromada komárů!

Ukazuje se, že toho budeme potřebovat fakt moc. Nakonec to kupodivu sestrkáme do všech našich loďáčků a 2 pytlů. Čas čekání na gruzovik, který nás má odvézt asi 40 km k prvnímu jezeru, si krátíme různě – někdo si vykládá v autobuse (komáři sice už pomalu přestávají, ale aspoň se tam líp sedí), někdo háže frisbee, někdo (třeba já) si prohlíží vesnici a stojí to za to:

Místní domky (skoro všude tady na severu, ale v této vesnici 100%) jsou roubené, zvenku pak obité deskami buď obyčejně + pletivo a omítka, nebo jsou desky rovnou sestavené do různých ornamentů a jsou barevně natřené. Střechy mají ti movitější plechové, ti hůř situovaní lepenkové nebo šindelové. Mříže tu mají mezi okny a jsou do různých ornamentů. Okny je vidět, že vevnitř to omítnuté není, vypadá to na lakované dřevěné desky.

Civilizace dosáhla i sem – místní domky mají antény z drátěné sítě, elektrika je přivedená, takže spojení se světem funguje. Zahrádky jsou pečlivě oplocené, část je plná různých bud a budek v různém stádiu péče, zbývající část je většinou bujně porostlá zeleninou. Převažují brambory, mrkev, petržel, zelí, někteří mají fóliovníky s rajčaty.

Vískou protéká řeka, přes niž stojí nádherný dřevěný most. Přesněji dva mosty, protože ten starý už asi staticky nevyhověl, tak hned vedle něj postavili nový, aniž by ten starý zbourali – ona to za ně některá jarní voda udělá. Jsou oba z tlustých tesaných klád (mírně čtvercového profilu) spojených jen tesařsky, ve sroubených pilířích jsou naházené velké balvany. Mají to vychytané.

Taky je tu „magazin“ a voní z něj chleba. Kolem právě projel Ivan na koni, chodí se tu po dřevěných chodníčcích uložených na kuláčích – prostě krok několik desetiletí zpět, ale těm lidem tady to asi nepřipadá nijak strašné. Mají zřejmě svůj půlroční rytmus a smíření s přírodou.

Gruzovik konečně přijíždí. Nakládáme úplně všechno a všechny a jedeme cestou, kterou nevidíme. Podle kymácení to cestu asi připomíná jen vzdáleně. Začíná být dost teplo a jsme rádi, když se po asi 1,5 hodině zastavuje a vystupujeme na břehu čisťounkého jezera – Kevjatozera. Gruzovik odjíždí a nechává nás svému osudu. Co jsme zapomněli, to teď týden prostě nebudeme potřebovat. Při seznámení s vodou zjišťujeme, že je docela teplá, úžasně čistá (hned ji zkusmo upíjím – budeme to teď dělat celý týden) a hnědá jen mírně.

Přidělujeme si lodě a rozhoduje se, že vyrazíme. Ještě dnes si tak 2 hodiny zapádlujeme – do prvního vhodného místa. Nafoukneme lodě, stanovíme základní pravidla – a na vodu! Mírný protivítr nás při zastavení vrací, tak se moc nezdržujeme. Jedna pálava teče víc, než je zdravé. Naštěstí máme rezervní, takže první problém je vyřešen.

Před vesnicí zatáčíme doleva, jedeme už po řece, i když netekoucí, a vyhlížíme nějaký přístav. „Běrega kak takovo vovsjom nět,“ jak psali v příručce, jen houpající se močál s úžasnými masožravkami i jinými zajímavými rostlinkami a bohužel i mračny komárů, takže i když hoši něco uloví (malí okouni), jedeme stále dál. Už nám to leze krkem, místo dvou jedeme už pátou hodinu a břehy stále nevhodné. Až konečně první mírně příznivé místo na kraji lesa vítězí. Zabydlujeme se, i když jsou zde opět oblaka komárů, která nereagují ani na kouř ohně, něco sníme. Jarek upeče a nechá kolovat nachytané okounky a kolem 12 za nemizícího světla většina leze do spacáků.

Eva Soukupová