Po důkladných přípravách stejně balíme v časovém presu. Je příšerné horko (snad 33^oC ve stínu) umocněné doma ještě troubou, ve které nejprve pečeme buchty a pak maso.

Ty hrozné kupy se nakonec podaří nasoukat do dvou velkých tašek. Co se nevešlo je v dalších šesti "příručních" zavazadlech. Kufr Felicie to kupodivu polkne docela hravě a sraz v 18:00 stíháme jako obvykle "tak akorát". Než se všichni usadí a odmávneme zůstávající staříky (jako jediní máme doprovod), je půl sedmé.

Nabíráme další 4 lidi ve Vyškově. Po dalším hledání najdeme v Olomouci nádraží a na něm další 3 kusy. Obloha se mezitím hrozivě zatáhla a nedaleko padla bouřka, my jsme ale projeli jen mírným deštěm.

Svištíme na sever, na pumpě ve Frýdku ještě zastavujeme, v Českém Těšíně nabíráme poslední spolucestující a po dalším čekání překračujeme hranice do Polska. Je asi půl dvanácté.

Pro snesitelnější čekání na hranicích a poté cestu k poslednímu přednočnímu zastavení ještě shlédneme opět Nebezpečnou rychlost, film vhodný pro cestu autobusem. My většinu zaspíme v uličce na karimatkách.

Poslední zastávka před spaním je na okraji většího města - možná Bialsko-Bialej, ale spíš Krakowa - jen v přírodě. Čili zuby zůstanou bez hygieny.

Města s kruhovými objezdy nebo semafory si užijeme - obchvaty ještě nevybudovali, mají-li to v plánu. Polsko je celou dobu stejné - placaté, dědiny jsou roztáhlé, všude se popásají krávy, občas je nějaký borový nebo spíš smíšený les. Silnice jsou rovné, zatáčky jsou jen u vesnic.

Domky mají často staré dřevěné, novostavby z neomítnutých betonových tvárnic (o zateplení asi ještě neslyšeli), střechy většinou plechové. Nezdá se, že by jim to hospodářství fungovalo líp než nám. Stavíme na snídani, kterou podáváme na ještě nesbalených karimatkách ve stínu. Horko už zase sílí. Po krátké čurpauze, kdy se autobus beze slova vysvětlení najednou obrací a jede asi 2 km zpátky, protože šoférovi z okna vylítl kalendář, a dalších velmi teplých kilometrech, dojíždíme na polsko-litevské hranice. Najeli jsme Polskem asi 800 km!

Tak nám předvedli sílu úřadu. Strávili jsme ve vytopeném autobuse (na slunci) 3 hodiny. Část na polské, o něco víc na litevské straně. Vždycky něco chtěli, a když to nebylo hned, odešli a zase nás půl hodiny nechali čekat. Děsíme se, co nás potká na avizovaných lotyšsko-ruských hranicích.

Konečně jsme po úplatcích plechovkovým pivem a poplatcích za nějaké nutné nesmysly prorazili do Litvy. Krajina se nijak zvlášť nemění, je malinko rozvlněnější, ale je to tu celé jaksi sympatičtější. Všude je zeleno, nejprve jen louky a pole, později smíšené lesy. Na opravdu hojných kvetoucích loukách se povalují tu a tam krávy, postávají koně a stejně jako v Polsku je tu spousta čápů - na polích i na komínech a kandelábrech. Jsou tu časté farmičky - staré dřevěné domky skryté spolu s hospodářskými stavbami v chocholce vzrostlých listnáčů, což působí moc přívětivě. Městečka jsou ještě trošku šmrnclá polskou architekturou, ale působí nějak příbuzensky - člověk si místy připadá jako doma. Samostatnou kapitolou je jazyk, který nepřipomíná žádnou známou řeč, ale má háčky a čárky.

Silnice vedou díky placce zase většinou pořád rovně, hodně se staví nové. Ty staré jsou pěkně hrbaté, ale všechny pěkně široké – místa je tu dost. Auta po nich jezdící jsou totéž, co u nás, na hranicích jsme viděli přísun nových ojetin na několika kamiónech. U Kaunasu chvíli kufrujem, protože je zde obchvat, který jsme (navigátoři) nepochopili. Jinak ale města míjíme a vesnice většinou objíždíme. Přesto jsou tu časté policejní kontroly rychlosti - jednoho stříbrňáka chytli přímo před námi.

Bez dalších zádrhelů dojíždíme k vytčenému cíli - teplému a čistému jezírku, u něhož je vyasfaltované parkoviště. Rozkládáme věci, ale všichni nejprve hodí koupel, která je opravdu vrcholem dnešního dne. Po uvedení do spokojenosti (postavení stanů, večeře, prohlídka místa - jak kdo) následují nezbytné instrukce a vzájemné představení účastníků výpravy. I s řidiči je nás 30 a ukáže se, že 50% tvoří pedagogové z různých škol a stupňů. Ještě chvíli kecáme, Betka vytáhne FRISBEE (či jak - prostě létající talíř) a do úplné tmy se honí s několika dalšími za žlutým nesmyslem. Tím unikají silným nájezdům komárů, kteří nás připravují na severské kolegy. Pak já dostávám několik zajímavých nabídek od šoféra Jarka, Betka se zatím jde vykoupat s Martinem. Scházíme se potom na betonových schodech s vyškovskou pedagogickou úderkou (Pavla - profesorka češtiny a ruštiny na místním gymplu a její 3 původně studenti, nyní skoro všichni učitelé). Oni si vykládají až do půl páté ráno, já s nimi jen asi do půl jedné a rušíme ostatní při spaní.

Eva Soukupová