Je pátek, tři dny před Vánocemi. Venku je inverze a teplota klesá. Doufám, že Sáva nezavolá. Zavolal. Adieu soboto v teple, ráno vyjíždíme. Sáva v autě je již oblečený do neoprénu. Na silnici je ledovka.

Ještě že nejedeme na původně zamýšlenou Kyjovku po soutok. Je tam složitá dopravní přístupnost, neznáme to tam a dnes je slunovrat – tedy nejkratší den v roce. Nechtěli bychom se vrátit až ve světle vánočního stromečku, Sávovým dětem by se to nelíbilo. Jedeme na Galtbach. Moc toho o něm nevím, ale Sáva je určitě v obraze. Jako alergolog je naučený připravovat se pečlivě.

Rozbalujeme pálavu a okamžitě mi začnou mrznout ruce. Zapomněl jsem rukavice, ještě, že jsou v autě pracovní. Sáva je na tom hůř.
„Hm, zapomněl jsem si doma věci na převlečení. Nesmíme se moc namočit.“
Je ve výtečné náladě.
„Konečně jsem se letos dostal na vodu. Kdy jsme vlastně byli naposled?“
„Čtvrtého ledna na Třebovce, holoubku. A dnes je dvacátý první prosinec“.
„To je skoro tragedie. Anebo spíš nová sportovní disciplína. Ale to víš, mezi tím se na vodu nedostanu. Jak jednou začnou pyly…“

Přetahujeme louku, na zmrzlé trávě pálava znamenitě klouže. Bohužel to stejně dobře klouže i při nastupování ze strmého břehu do lodi.
„Vlez od přídě na zadáka první, já pak naskočím.“
„Nechceš to udělat obráceně?“
„Já mám padesát kilo a ty metrák. Jak naskočíš, budeš mně hledat ve větvích.“
Uvelebujeme se v lodi a přejíždíme rameno. Naše řeka začíná o loučku dál. Dosahujeme toho správného koryta a vyplouváme. Mrzne a z řeky stoupají páry. Je mlha a v dáli vyjí psi.

Voda v řece je, přestože břehy naznačují, že jí bývá i více. V řece jsou i jiné věci. Třeba stromy, padlejší než padlé ženy, totiž definitivně. Navíc pokryté námrazou. Blbě se přetahují, kloužou. Procentuálně s vodou jsou zhruba půl na půl. Radujeme se, splutí má sportovní hodnotu. Fantazie pracuje na plné pecky, v duchu je místo svými těly ověšujeme vánočními ozdobami. Je prima cítit se jako skleněná koule.

Řeka ubíhá mezi vysokými břehy lemovanými vrbami, ořešáky a jinými stromy. Bohužel se na řece podepisují i jiné stopy.
„Vidíš, tamhle? Ledňáček!“
„Ty vole, to je modrá petka.“
„Tak vysoko?“
„Tady to při povodních stoupá až o čtyři metry.“
Dokladem je laminátová pramice, zachycená ve vzduchu o železný mostek. Podplouváme ji s nepříjemným pocitem, že na nás každou chvíli upadne.

Byly časy, kdy byly v řece kromě padlých stromů ryby a raci. Dnes jsou tam navíc petky, spreje, (h)různé pěny a třeba i lednice. Hloupé je, když se taková vyskytuje v jediném sjízdném místě. Inu, pak se musí přenášet. I na Galtbachu jsme přenášeli jednu blbou, blbou lednici.

Řeka přijímá přítoky a stává se splavnou, tedy až na pravidelně se opakující místa zúžení a zakřovení. Volná řeka se halí do mlhy a navozuje atmosféru známou z Felliniho Amarcordu. Přírodní tvary stromů se mění ve fantastická zjevení a vodák plující po řece je připraven spatřit na břehu zjevení čehokoliv. Snad to cokoliv nepoleze za námi do řeky. Místa, kde se do řeky vlamují stromy a křoviny, se chovají nevybíravě až brutálně. Na jednom mne větve zachytávají o přílbu, zůstávám na nich hlavou viset, zatímco pálava v proudu ujíždí. Kroutím větve a lámu je, řeka nás pouští. Přílba zůstává strhnutá před obličejem jako obrovský náhubek. Tuto její funkci doposud neznám. Věru, nedostat se přes přílbu ke své milované řece je tristní.

Každá plavba ale jednou končí. Vylézáme z vody s tím, že je to letos naposled. Víme však, že v lednovém tání se na vodě opět setkáme (jak velí tradice). Užívám si přechod z hydra do teplého, loučím se se Sávou a vyjíždím na cestu domů. Silnice trošku klouže, svět vně auta okrajkovala na bílo námraza, začíná se smrákat. Mé tělo ještě žije plavbou, teprve postupně se do něj prolamuje teplo zahřátého topení.

Pouštím rádio. Hraje vánoční koledy. Malé vánoční splutí, malá vánoční hudba. To nejlepší, co jsem si k mohl nadělit. Vodácké Vánoce.

Vladimír Hejtmánek