Čas, kdy do našich kin přichází film Na vlastní nebezpečí, natáčený z větší části právě na této královně balkánských řek, je myslím optimální pro to, abych se konečně dokopal k sepsání krátkého článku o loňské Una regatě a o nezapomenutelných zážitcích, které bosenská Una nabízí.

Pracoval jsem tehdy na naší ambasádě v Sarajevu už páté léto, ale můj jednomístný nafukovací kajáček Safari po většinu té doby dost zahálel. Jezdit sólo po zdejších nádherných, ale dost divokých řekách, jsem si z pochopitelných důvodů netroufal a sehnat doprovod na vodáckou výpravu se ukázalo až na výjimky nemožné. Místní sice rádi raftují, jenže výlučně na půldenních či jednodenních výpravách v péči předražených cestovek na obřích raftech, kde je vrcholem výpravy nikoli plavba sama, ale následný piknik a ožíračka při vtíravé reprodukované hudbě.

Se samotnou Unou to také bylo dost proměnlivé. V roce 2005 si ji za souhlasu místních orgánů z Bihaće monopolizovala jedna tamní mafiánská cestovka, která se následně pokoušela vybírat i od nezávislých vodáků z ciziny horentní sumy za splutí nebo snad za vstup na řeku. Následující rok (bohužel až po sezóně) se celou ohavností zabýval sám bosenský Ústavní soud, který monopol zrušil. A v červenci 2007 se konal již 35. ročník hromadného splutí řeky z Kulen Vakufu do Bosanské Krupy (125 km celkem), nazývaný Una regata.

Loňské startovné sice dělalo skoro 30,- EUR, ale bylo v tom skutečné organizační zajištění včetně asistence záchranářů na všech jen trochu nebezpečnějších peřejích, vybavených tábořišť a malého občerstvení vždy v poledne. No, a tak jsem překonal přirozený strach a vydal se do Kulen Vakufu s již zmíněným kajáčkem. Tou dobou byl mimořádně nízký stav vody. Nepršelo již skoro měsíc a tak namísto celých kilometrů „bílé vody“, jak to znají účastníci četných českých výprav z vodnatých jarních měsíců, sestávala Una z dlouhých jezírek propojených krátkými peřejemi či jen hupíky přes travertinové hráze. Raftaři na nich docela dost drhli, já ještě většinou projížděl v pohodě.

Kulen Vakuf je hezké městečko položené na původním říčním ostrově (než se jedno rameno zaneslo) mezi dvěma strážními hrady z časů turecké nadvlády. Startovalo se z místního fotbalového hřiště. Teprve během plavby jsem ale přišel na to, že jsem v celém pelotonu asi jediný vodák v našem slova smyslu – tedy ten, co jede na vlastní pěst a veze si všechnu bagáž s sebou. Ostatní pluli buď na raftech místních cestovek, nebo šlo o závodní kajakáře. V každém případě však měli doprovod, který jim vozil věci do cíle etapy. Do Safaráčku se ovšem moc bagáže nevejde, tak jsem ji musel důsledně redukovat.

Po široké laguně v samotném Kulenu se Una noří do krátkého minikaňonu s několika pěkně houpajícími peřejemi. Odtud až ke druhému vodopádu (Štrbački Buk) bych peřejky ohodnotil za MV maximálně stupněm WW II. Laguny mezi nimi jsou pochopitelně ZW (totéž platí o 12 km úseku nad Kulen Vakufem, pod nesjízdnou kaskádou ve vsi Martin Brod vysokou úhrnem 55 metrů). Pozoruhodným zlepšovákem zavedeným organizátory jsou „vodní vleky“ na volejích. Některé Pulsary totiž jsou motorizované a táhnou na laně hrozny dalších plavidel, jejichž posádky se přidržují rukama. Když je ale vlečených člunů moc, zpomaluje to soulodí natolik, že rychlost přirozeného unášení převyšují sotva znatelně. I když se nijak nehoním, dostávám se časem přirozenou cestou skoro na čelo regaty. Tam je stejně lépe, aspoň neruší vrčení těch motorů. „Směrníci“ na nejvýživnějších peřejích ukazují spolehlivě a první denní etapa i pro mne proběhne idylicky bez cvaknutí. Voda je krásně průzračná a celkem teplá, písčité pláže se střídají s bahnitými břehy. Travertinové hráze vytvářejí místy hodně hluboké tůně, kde pod loděmi rejdí spousty ryb, včetně takových, na kterých by si v případě chycení šlo smlsnout – patrně pstruhů, a pěkně velkých. Údolí se stále zužuje a více zařezává. Pod Kulenem už míjíme jen dvě samoty. Těsně nad vodopádem Štrbački Buk se vysedá a končí první denní etapa dlouhá 25 kilometrů. U něj je ohromná louka upravená na tábořiště. Je sotva pět odpoledne, tak jdu ještě omrknout samotné vodopády. Jsou osazené novými vyhlídkovými lávkami, ze kterých je zajímavé sledovat pracovníky cestovek, jak stojí na samé hraně vodopádu (co kdyby se s nimi udrolil kus měkkého travertinu?) a spouštějí rafty dolů na lanech (to aby si s klienty mohli proplout dolní dva stupně (spíše „žumpy“), vysoké okolo 4 metrů). I za takhle nízkého stavu vody je pohled na vodopád podkovovitého tvaru impozantní.

Dění na tábořišti je pohled pro bohy. Starosta Bihaće totiž každoročně zve na zmíněnou regatu (jen na nejvýživnější etapu Štrbački Buk – Loskun) všechny myslitelné VIP, které vozí v Pulsarech s veškerým zajištěním. Takže vedle neuspořádaného stanového městečka proloženého rafty a jiným materiálem, a dřevěného pódia pro večerní koncert, tam trůní i mobilní přenašeč GSM signálu a prefabrikovaná dřevěná veranda s načančanými stoly pro opravdu hochnóbl večeři, s livrejovanými číšníky, chladicími boxy na víno a prostíráním pro nejméně čtyři chody. V těchto krajích fakt někteří lidé neznají míru…

Večer a noc se nesla ve znamení koncertu místních popových skupin a masové zábavy. Tu jsem ovšem spíš protrpěl. Všeobecně se vzhledem k vyšší balkánské toleranci k hluku dá říci, že pokud se chceme vyspat, tak minimální bezpečná vzdálenost od nejbližší party Bosňáků je 200 metrů. To by ovšem platilo, pokud nebereme v úvahu reprobedny. Ty zdejší byly fakt nadupané a já záhy zjistil, že se asi budu muset odsunout nejméně za nejbližší horský hřeben, vzdálený desítky kilometrů. Snad bych to byl i udělal nebýt nebezpečí výskytu minových polí v nejbližším okolí. Takhle jsem si mohl maximálně přenést stan mezi auta na přilehlém parkovišti (sousední zválené louce) a hledat místo, kde bude hluk nejlépe odstíněn. Kolem jedné v noci se mi to nakonec povedlo a konečně jsem usnul. Koncert se ale táhl do samého rána.

Nerad bych tady působil na všechny jako starý mrzout. Hluk samotný, resp. jeho hladinu, bych ustál. Jde o charakter zdejší popové muziky, která je odporně vtíravá a citlivějším osobám trhá uši. Návštěvník z ciziny by si snad i takový koncert mohl užít, za dvou předpokladů – zaprvé, že je na Balkáně poprvé a krátce, a za druhé, že nezná místní řeč.

Bohužel ani jedno o mně neplatí, takže zaprvé jsem hodně rychle poznal, že celá balkánská popmusic sestává ze dvou nebo tří monotónních a blbě zacyklených melodií s nepatrnými obměnami, a zadruhé, že má neuvěřitelně vlezlé a stupidní texty. Takže trpívám hodně.

Druhý den teprve nastalo to pravé – známý čtyřkový až pětkový úsek Štrbački Buk – Loskun. Opravdu to vysoce přesahuje konstrukční určení kajaku Safari, ale nebojte se, sebevrah nejsem. Při této malé vodě se za čtyřku dají označit jen ty největší peřeje, a vždy je tam dostatek místa na zastavení i eventuální přenesení. Ty veliké skoky, jako jsou hned pod vodopádem jsem samozřejmě přenesl. Přesto jsem si vytrpěl sedmkrát své osobní Waterloo. Já ale nejsem Napoleon, který si něco takového nechal líbit! Když mě některá peřej překlopila, vyhrabal jsem se zpod ní, vytáhl plavidlo, zavolal na dohlížejícího záchranáře, že jsem v pohodě, vylezl nahoru a zkusil to znovu. Pro lepší pocit. Jen jednu jsem vzdal, když mě překlopila i napotřetí, a navíc právě pod ní byla ve dně řeky vydatná vyvěračka, která vmžiku snížila teplotu vody z dvaceti stupňů na takových osm, což už moc pohodlné nebylo. Ale jinak jsem si každé koupání báječně užil, až na to, že jsem v proteklém „nepromokavém“ loďáku utopil foťák. No co, nejhezčí fotky už jsem stejně nafotil a dávno jsem si chtěl koupit nový.

Martin z Malacek (nyní již zpátky z Balkánu)