Vůbec nejraději vzpomínám na přírodní skok přímo uprostřed městečka Ripač rozloženého z větší části na několika říčních ostrůvcích asi deset kilometrů před Bihaćem. Je vysoký asi tři metry a shora ho prozrazuje jen nezvyklá délka voleje. Tam byla pro účastníky plánována obědová pauza se zmíněným obžerstvením a toto místo si také vybrala místní a chorvatská média k zachycení události, kterou regata uprostřed okurkového léta představuje.

V praxi to vypadalo tak, že na mobilní plošině ukotvené v samotné hrázce poblíž jediného „jetelného“ místa byl instalován televizní jeřáb s kameramanem, a další kamery čekaly na ostrůvku pod skokem. Přede mnou to jel jen jeden rodeista, tak jsem radši zastavil vedle plošiny a šel obhlédnout situaci. Nebyla tak zlá, skok byl kolmý, bez válce pod ním a tůň zjevně hluboká, což mi potvrdil i přítomný „navaděč“, a tak jsem se rozhodl, že přihlížejícím domorodcům a žurnalistům poskytnu trochu toho povyražení. Kamera na jeřábu mě chtivě zabrala a já měl neodbytný pocit, že mi musí při nájezdu vypíchnout oko, jak byla blízko.

Dál to šlo moc rychle, ale vím, že ještě dole v té pěně a vodě padající shůry to chvilku vypadalo, že by to můj Safari mohl ustát. Pak jsem ale schytal jakýsi boční vodotrysk a už jsem plaval. Za moment mne to vyplavilo na písčitou pláž na ostrůvku a užil jsem si ironický smích a potlesk zmíněných čumilů, kteří zjevně v životě na vodě nebyli. Ať si užijou. V kterých balkánských médiích jsem sehrál vděčnou roli plaváčka, to jsem radši nezjišťoval. Dalších deset kilometrů do Bihaće je to vyložený volej, ale zato hezké přírodní scenérie proložené rekreačními chatkami. Vzhledem k panujícím teplotám blížícím se čtyřicítce jsem opravdu šťastný, že můžu být na vodě. Voda v řece je stále ještě nádherně chladná kolem šestnácti stupňů. A ze břehu mi každou chvíli někdo nabízí doušek piva nebo něčeho silnějšího. Vždy pokecávám a pokračuji dál.

Při vjezdu do samotné Bihaće je dost snadné zabloudit ve větvících se ramenech. Pak se po jedné zatáčce řeka roztáhne doširoka a uvidíme most a vlevo strážní věž ještě z doby před příchodem Turků. Jelikož jsem se díky courání a častému zastavování většiny ostatních plavidel propracoval na úplné čelo regaty, můžu si nyní užít pocit, že dechovka z mostu hraje jen a jen pro mne. Pod mostem hulákám podle starobylé české vodácké tradice sprosté slovo a čekám na reakci přihlížejících. Je pozitivní!

Pak kotvím u jednoho z ostrovů, na kterém bylo vyhrazeno tábořiště, a po zkušenostech z minulé noci hledám pro stan místo nejdále od hudebního pódia. Jdu obhlídnout město. Bylo asi hodně devastováno válkami včetně té poslední. Mezi paneláky vestavěnými i do nejužšího centra člověk objeví i zajímavá místa – románskou zvonici kostela z 12. století (kostel samotný demontovali Turci, zato zvonici využili jako pozorovatelnu), nebo jiný kostel ze století třináctého, po tureckém vpádu přeměněný na mešitu, kterou je dodnes. Když tak jdu kolem novinového stánku, upoutají mne kromě spousty reportáží z regaty hlavně palcové titulky: V úterý a středu déšť!

Ani se není co divit. Tohle léto bylo v Bosně fakt šílené. Na horko jsou středomořské kraje zvyklé, ale aby čtyřicítky trvaly i ve vnitrozemí měsíc bez přestání, to tu nepamatují ani starci. Ještě horší je, že v noci neklesnou teploty pod třicet, takže místo spánku na člověka přijdou jen jakési mrákoty, a ráno je člověk unavenější než večer. Půda je vyprahlá tak, že i v našich novinách byly články o obrovských lesních požárech v přímoří. V deltě Neretvy se obrátil tok a mořská voda tekla desítky kilometrů proti proudu řeky, v černohorských horách to v srpnu vypadalo jako v listopadu, protože listnáče shazovaly kvůli úspoře vláhy předčasně listí…

Ještě jdu omrknout další vrcholnou událost a to soutěž ve skocích do vody z místního mostu. Je to k hladině asi sedm metrů výšky. Při západu slunce se koná organizovaný masový skok, snad pro překonání nějakého Guinessova rekordu či co. Tak jsem pomohl zvýšit počet skokanů o jednu osobu, mám z toho chvilku dobrý pocit. Po namáhavém dni se mi díky chladivému vánku od vody podařilo usnout dřív, než začal další hrůzný koncert. Do posledního dne vylézám ze stanu obklopeného stovkami lahví od alkoholu. A to jsme v kraji muslimů, kteří ho mají zakázaný…

Třetí etapa začíná pár hupíčky ještě v samotném městě. Una nabídne překvapivou změnu, protože se přemění v něco, co důvěrně známe z našich řek – klikatící se rychlý proud s jasnou proudnicí a občas pěkně houpajícími vlnami a kohouty. Bohužel po asi osmi kilometrech je tohle vystřídáno vůbec nejdelším volejem na trase. Určitě je to víc než deset kilometrů. Řeka se značně klikatí mezi vesničkami, přetížené „soulodě“ tažené motorákem se ale courají natolik, že zas radši jedu napřed. Voda je i přes průtok městem stále neuvěřitelně čistá, i když už dost teplá. Ve vsi Kostela se nachází jediný jez na trase, ovšem vysoký dobrých dvanáct metrů. Byl vybudován na přírodní kaskádě a pod ním se má nacházet poslední výživný úsek na řece se slalomovou tratí. Splutí je nemožné, všechnu vodu nyní pobírá elektrárna, a před jezem čekají auta s vleky, aby převezla lodě a vybavení o cca tři kilometry níž, kde se zas nasedá.

Jeden nebo dva odvážlivci na kajacích nezastavují a plují přímo k jezu. Beru to za nimi a rozhodnutí nelituji. Jeho koruna je skoro suchá a dá se snadno přirazit. Ve skutečnosti to není jeden skok, ale několik betonem dorovnaných kaskád, z nichž každá má asi dva metry. Mezi nimi již známé teplé tůně. Daří se mi sjet je po zadku a současně sešoupnout i kajak. Pod posledním skokem je sice vody poměrně málo, ale na Safari to stačí. I když cesta mezi balvany je tak úzká, že párkrát i já zadrhnu bokem, přijde mi to jako nejhezčí a nejtechničtější úsek celé Uny. Co teprv kdyby tu teklo víc vody? Ba ne, to by se sem nikdo neměl odkud dostat, leda se spustit z kolmých stěn po lanech.

Pak zleva vyrazí ledový proud z elektrárenské výpusti a hned je vody nadbytek, až se rozlévá mezi ostrůvky s vrbičkami. Kličkování v tomhle labyrintu dá zabrat a obtížnost už od téhle chvíle nepřesahuje WW II. Pod mostem v Ostrožci (s nádherným panorámatem středověkého hradu na kopci) nasedají ostatní účastníci regaty. U hotelu o dva kiláky dále je občerstvovací stanice. Do města Bosenska Krupa, kde má celá 115 km dlouhá regata cíl, je to ještě dvacet kilometrů střídajících se peřejek WW I-II a hlubokých táhlých tůní. Vše je sevřeno ve velice pěkné úzké soutěsce doprovázené železniční tratí. V cíli jsem zase dávno před ostatními, ale tentokrát naštěstí bez zbytečné pozornosti. Krupa se kromě zříceniny hradu, dvou kostelů a dvou mešit vyznačuje zejména několika restauracemi položenými na kůlech přímo v toku řeky. U jedné se dá skutečně zastavit i s člunem. Oběd do lodi si ale neporoučím, protože bych to rád stihl zpátky do Kulen Vakufu k autu ještě do tmy, což se mi po hodinovém balení lodi a třech šťastných stopech daří.

Proč tohle vůbec píšu? No, protože mi celá akce přes tu masovou povahu přišla jako docela pěkná, a přišlo mi líto, že jsem na ní nepotkal žádného krajana. Tak třeba příště (regata se jezdí vždy poslední čtvrtek až neděli v červenci, hlásit se stačí na místě). Ahoj!

Martin z Malacek