Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Začátkem března jsme se s háčkem rozhodli, že otevírání Moravy na Velikonoce je pro nás na vodu brzo a raději pojedeme na akci zvanou ‚Bloudění‘. I tak se stalo, že jsme se na velikonoční sobotu ve dvě hodiny ráno ukládali ku spánku poblíž Vrbna pod Pradědem na zřícenině jménem ‚Freudenstein‘. Krásná měsíčná noc pod širákem, vypadalo to, že začal pěknej vandr… Ráno nás probudil déšť. Trasa kombinující silnici a hluboký sníh na psychice také nepřidala, neustupující škrábání v mém krku a lechtání v háčkově nose, celý den sychravo a znalost předpovědi, že to horší počasí nás teprve má čekat — prostě vzdali jsme to. Večer už jsme byli u háčka doma v Hrádku.
Reklama
V neděli ráno nás vytáhlo z postelí sluníčko. Sakra, že my se vždycky necháme zblbnout předpovědí! Tož přeci nebudeme sedět na zadku, když to tak peče a (skoro) pod oknem řeka teče. Odhaduju, že tam šplouchá aspoň deset kubíků. „Vody je dost, támhle na té skále bylo tak o dvacet míň, když jsme to jeli.“ U oběda koukám do kilometráže: z Jablunkova WW II- dle reedice Olympie, hm, při vyšším stavu vzrůstá obtížnost, WW II je na otevřenku už kritické, nejsme po zimě rozjetí... Ale což, stačí poctivě šidit vlny a přinejhorším se vykoupeme.
Tak se chystáme. Neopren mám asi tak o 350 km jinde, než bych potřeboval. U ďasa, kdo mohl tušit, že místo v hospodě skončím na vodě? No nic, takže klasický systém cibule, tři vrstvy včetně jedné „nepromokavé“. Ostatně o nic nejde, je to jen na hodinku a celou cestu budeme mít doprovod autem se suchými věcmi. Plavačky nejsou. Kruci, to je dost nepříjemné. Ale přece to kvůli tomu nevzdáme — na celém úseku je to víceméně hladká voda a není jí zase tolik. Už jsme si zaplavali v horším. Loď - dvě vertexky a vydra. Neváhám ani chviličku, do vertexek moc šplouchá, vydra má vyšší borty a je točivější. "Když mě se zdá nejvratší." "Háčku, to se ti zdá, vydra se mele, ale je nejlepší." Ještě dofouknout pálavu, budeme mít doprovod v singlu.
V autě se dozvídám, že první úsek ještě nikdo nejel, takže věříme kilometráži, která žádnou zvláštnost neudává. Nasedáme pod mostem v Návsí. Odvykl jsem tolik přes zimu nebo je ta loď opravdu tak vratká? Zkusím klek; tak to ne, nevyndal bych nohy, musím se holt rozepřít vsedě. První větší vlny, háčka provážím skoro v suchu, ale rytmus lodi jsem tak úplně nevychytal a sám mám plný klín. V lodi tak sedm kilo navíc. Dávám si větší pozor, abychom nastavovali břicho. Nepříjemně ostré meandry raději řežeme daleko od skal. Háček dobře maká, když je potřeba loď vytáhnout. Občas hlásí kameny, které jsou ale hluboko zalité, přesto se jim vyhýbáme, abychom nestrkali příď do vln. Už moc nenabíráme. Občas čekáme na pálavu, ale i když pokaždé necháváme slušný náskok, na takhle rychlé vodě ji prostě nelze nepředjíždět.
Přichází místo, kde jsme ráno koukali na stav. Ze břehu fandí dav příbuzných. Vím, že tam budeme muset hodně šidit, abychom neudělali ponorku. Řeka se stáčí skoro v pravém úhlu doleva přes kamenný práh. Chci to za ním před další peřejí vzít doprava, ale na nájezd vpravo si netroufám, abychom neskončili bokem na skále, přes kterou se voda valí. Průjezd našikmo přes hlavní vlnu zvládáme skoro na jedničku, ale máme špatný rytmus a voda se vzápětí valí zčásti přes háčka a zčásti přes bok. Hodnotím, že jsme nedopadli nejhůř, za pár metrů zastavíme a těch deset čísel se vyleje. Ale peřej nás ještě nepouští. Jak se cpeme doprava, další vlna přespříliš nadzvedává špici zleva, přičemž pádlo mám napravo lehce na kontra, a když už vlna zvedá i mě, je jasné, že pouhý příklon nestačí. Po bitvě každý generál. Teď už vím, že jsem mohl stihnout (nebo alespoň se pokusit) pádlo z pod lodi vytáhnout a vylehnout …
Hák tam jde jako cukrář. Já podle hospodského hesla „vypadni dřív, než tě vyhodí“ taky, ale obratem mě něco strhává zpátky. Bolest v pravé noze zvěstuje, že se mi postižená končetina kroutí pod lavičkou. Rychle si uvědomuju, že se mi špička zasekla za hranu podlážky, která se kdovíjak posunula, a nezbývá, než celou nohu otočit a vytáhnout dopředu. Jenomže otočit celou nohu znamená buď vykloubit si kyčel nebo dostat se před loď. Varianta otočit loď nepřipadá v úvahu. A jako na potvoru jsou před námi peřeje. Vím, že se budu muset dostat pod lodí na její druhou stranu, ale prozatím volím nejbližší aproximaci polohy pro plavání v divoké vodě, jaké jen lze v pevném spojení s lodí dosáhnout. Dosti bolestivě zjišťuju, že jsem pomalejší než loď, a od té chvíli se nemohu zbavit myšlenek na to, kolik asi může kotník vydržet a jestli se vyvléknu alespoň potom, co v něm něco praskne. Uvědomuju si, že mě brzdí pádlo; ani nevím, jakým zázrakem se mi daří nastrčit jej do lodi, než ho pustím. Mezitím mi přichází do lapnutí po dechu vlna; naštěstí duchapřítomně polykám, než stihnu vodu valící se do krku vdechnout. Ale ten vzduch chybí … Nyní již oběma rukama chytám bort a přitahuju se dopředu, zatímco chystám obrátku pod lodí. Voda je však rychlejší, další vlna otáčí loď a tím mě protahuje na druhou stranu sama. To bohužel není to pravé ořechové, neboť bych potřeboval, aby loď zůstala v původní poloze. I přesto se mi nakonec daří nohu uvolnit. Obratem se ve vodě snažím srovnat, neboť teď proud tlačí loď na mě, a jakmile se dostanu k zádi, zahajuju již mnohokrát procvičený záchranný manévr. Během dalších snad třiceti metrů jsme oba u břehu, kde mi pomáhá singl a dobíhá živý a zdravý hák. Pádlo tu mám taky. Díky Melounkovi!
Výprava tedy poněkud předčasně a neslavně skončila. O nesnázích při opouštění koryta či dvou nedramatických koupelích pálavy, než byla u mostu za zatáčkou vyzvednuta, snad již nemá cenu psát. Spoustě čtenářů se teď jistě honí hlavou myšlenky jací jsme pitomci, že jezdíme na takovouhle vodu, když to neumíme, a co jsme všechno podcenili. Vám všem bych chtěl říct, že jsem byl moc rád, že jsem neměl plavačku. Nedovedu si představit, že by mě při tom zápasu s lodí v silném proudu ještě „ulehčovala“ situaci síla 70 N (či větší) neustále mi cpoucí celý trup na hladinu ve směru, který mi lámal nohu. Není vždy všechno tak jasné, náhoda je blbec.
27. března 2005
Jablunkov 183 cm, 14.3 m3/s
kavol
p.s. Tento text jsem napsal nejen jako zápis do deníčku, ale i v reakci na nedávné diskuse na raft.cz nad utopencem na Sázavě, článkem o sjíždění povodňové Svitavy a o utopencích tamtéž. Mnozí se v nich tváří, že sežrali všechnu moudrost a dle té jejich moudrosti, že je universální spásou v těžkých situacích na vodě jedině super vybavení, jištění od ostatních lidí a nejlíp zůstat sedět doma. Ano, má to něco do sebe, ale to neznamená automaticky spásu před průserem. Vždycky může dojít k něčemu neočekávanému a svádět to na vybavení nebo jištění je jenom hloupej alibismus (jak napsal Honza Čejp k Sázavě: „V tomto pripade by jim vsak nepomohl ani suchy potapecsky oblek a 12l lahev se vzduchem...“). Fakt jsem byl rád, že jsem neměl na sobě drahou vestu s kdovíjakým výtlakem, protože jsem byl v tak blbé poloze, že bych musel makat proti ní. Druhá loď prakticky pomoci nemohla. Lidi na břehu — jištění — jednak se nedá odjistit celá řeka, jen nebezpečný místa, a než by mě stihli odlovit? No, bylo by to rychle, zřejmě by mě rozdejchali, kdybych se přitopil, ale to bych musel mít štěstí, že by mě to nikde po cestě nerozmačkalo. A kotník odepisuju rovnou, kdybych se z toho nedokázal dostat sám (a včas). Připomínám znovu prosím, že jsem schválně sednul tak, abych neměl nohy šprajclý. A rada nejezdit na co nemám? No, Svratka z Doubravníka při 22 m3/s je podle mě horší a nekoupali jsme se.
Pozn. redakce: Sice v tomto případě by vesta asi mnoho nepomohla, ale je to důležitá věc každého vodáka na tekoucí vodě. Přirovnal bych to k bezpečnostním pásům v autě - v 99% vám mohou zachránit život, v 1% jsou při určité situaci spíše na obtíž. Navíc vesta plní i jiné funkce než jen nadlehčování při plavbě ve vodě. Proto nelze než doporučit její používání.