Dlouhé zimní večery, doba jako stvořená k probírání se starými fotografiemi, k listování deníky psanými před více než šedesáti lety a k naslouchání vzpomínkám pamětníků. A tak skládám střípky do mozaiky, přidávám vlastní nedávné zážitky z plavby po přehradě, a pomalu přede mnou vyvstává obraz dávné krajiny, liduprázdných břehů, romantických tábořišť v zátokách a klidné vodní hladiny, kterou čeří jen jedna osamělá kánoe.

„Tenkrát v září jsme ve třech vyrazili na týdenní plavbu po Vltavě. Chtěli jsme poznat novou přehradu Slapy a prozkoumat i všechny její zátoky. Přehrada ještě nebyla dokončená, ale už v roce 1954 při povodni byla během několika dní zcela naplněná. Z konečné autobusu v Modřanech jsme pěšky došli do Měchenic. Tam jsme si v hospodě půjčili kamarádovu kánoi, kterou měl uskladněnou u známých. Vyrazili jsme proti proudu, přenesli hráz Štěchovické přehrady. Pokračovali jsme dále, stmívalo se, Bílé skály už byly ztichlé, ale na protějším břehu bylo slyšet houkání výra vysoko ve skalách. Svit úplňku se odrážel ve vlnkách zčeřených záběry pádel. První den jsme přenesli hráz přehrady Slapy a dojeli k Moráni.“

Moráň. Počkat. Moráň? Marně hledám na mapě. Aha, je to jedna z mnoha osad, které byly nenávratně pohřbeny pod vodami přehrady. Osada s několika domy a vorařskou hospodou. Zbyl z ní pouze dvůr Malčany, který měl to štěstí, že stál vysoko ve stráni.

„Další dny jsme pokračovali stále vzhůru, spíše podél pravého břehu, a projížděli všechny zátoky potoků. Některé byly dlouhé i několik kilometrů. Nejhezčí se nám zdála zátoka Musíku, snad proto, že byla úzká, se strmými břehy, a úplně opuštěná.

Okolí bylo celkově, až na několik výjimek jako třeba Živohošť a pár samot, pusté. Místa, která tvořila břehy, byla dříve vysoko nad vodou – skály, lesy, louky. U vody ještě nebyly žádné rekreační areály, žádné zakotvené hausbóty apod. Utábořit se dalo kdekoli, kde to terén umožňoval. Vařili jsme z potůčků přitékajících do zátok.“

Ach jo. To musela být pohoda. Když to srovnáte se současností, kdy najít místo na utáboření je takřka nemožné – na březích jsou buď souvislé rekreační oblasti, nebo strmé skály bez možnosti přistát a přenocovat.

„Těsně u vody byly někde zbytky sadů a zahrad. Hrušeň ve vodě, kmen do půlky zatopený, obsypaná plody. Kamarád se postavil na příď a trhal hrušky přímo z lodě. Oblíbili jsme si tábořiště v malé zátoce pod vrchem Dubovým poblíž Županovic. Tam jsme spali i při zpáteční cestě.

Na horním konci přehrady vystupovala poblíž levého břehu z vody půlka kostelní věže. Kříž na samé špici. Míjeli jsme ji těsně, působilo to hodně smutně. Přehrada Kamýk tehdy ještě nebyla, koníčkovali jsme peřejky, abychom si je druhý den mohli sjet. Při zpáteční cestě jsme se drželi blíže levému břehu a zajížděli do dalších zátok. Po týdenní plavbě jsme končili v Měchenicích.“

Legendární Svatojánské proudy byly už tenkrát pod vodou. Peřeje u Kamýku také došuměly. A klid na březích si vodáci už nevychutnají, je nenávratně pryč. Ačkoli – takhle někdy v pokročilém podzimu…

Windy