Turistika vs.slalom, Vladimír, vhejtmanek~centrum.cz, 4/23/2013 12:03 AM
Když jsem četl tento článek (a četl jsem dychtivě) jsem hned věděl, že má Lubor velkou pravdu. Kdybych měl říct proč, asi bych to neuměl jinak, než vyslovit svoji osobní zkušenost.
Se slalomem jsem začínal v 67. roce a oddíl mi dal tu nejlepší školu. Že nic není zadarmo, že vše lepší si musím vysloužit, že starší je radno poslouchat a že voda upraví každý vysoko zdvižený frňák do odpovídající výšky.
Když jsem po dvou letech začal mít dost slalomové dřiny, přešel jsem na pár let k opovrhovaným vodním turistům. Hned první řeka mne ale naučila. Když jsem těm uprděným taťkům ukazoval, kdo je to slalomář, namotala mne voda na strom a ti túristi se o mně starali jako o malé děcko, abych vůbec doplul do cíle splutí. A naučil jsem se vážit těch dobrých kamarádů, kteří objevovali alpské řeky a netušili, co je za zatáčkou, a pluli v tehdy chatrném vybavení hodiny a hodiny v mokru, s únavou, se zraněními, ale i s úsměvem a kamarádským poplácáním ve chvílích, kdy toho měl člověk tak akorát dost. A objevil jsem večery u ohně, táboření na pláccích u řeky, přátelství intimnější než u slalomářů, kteří tak či tak jsou si v dobrém soupeři...
Po dalších x létech jsem se vrátil ke slalomu. V malém přátelském oddíle na západě Čech. A bylo to jako sex po třicítce - člověk už věděl, jaký dar ve sportovním prostředí může prožít. Den co den na peřeji na Hubertusu, sing, debl, pilování techniky i vytrvalosti, nauka odpovědnosti, sportovní soupeření, závody na nejkrásnějších přírodních terénech Čech.
A po životním kiksu návrat k turistům. Spaní na loděnici, když člověk neměl kde být, vyžívání se v různých vodáckých eskapádách, když život neměl jiný cíl, stavění lodí, voda a vodácká parta ve všech čidlech pod kůží.
A marnost návratů ke slalomu, když jsem už nenašel parťáka.
Dnes jezdím řeky, učím druhé, píšu vodácké články, dělám správce loděnice, na které jsem dokonale šťastný...
...ale neustále sním zřejmě už neuskutečnitelný sen o tom, jak klečím na háčku slalomového dobla, loď se vynořuje z lopingu, pět centimetrů od boku vidím slalomovou tyčku a jemným ulomením u přídě se jí vyhýbám, hned za ní zavěšuji a loď letí jako laštovka do peřeje, cítím tah na pádle, a za zádí tuším zpěněný srk...