Ještě za tmy přijíždíme k mostu. Nikdo tu není. Jsme už v gumě. Bleskově vysedáme z auta, odvazujeme a shazujeme lodě z vleku. Najednou se seshora po silnici blíží hluk. Je to džíp s jedním rangerem. Projíždí kolem nás, ale ani nepřibrzdil. Náš řidič startuje auto. Na cestu ještě dostává rady jako "Neznáš nás, stopli jsme Tě po cestě! Nesmí Tě dostat živýho!" S loděmi i pádly sbíháme k vodě a rychle nasedáme a odrážíme od břehu. Zašprickujeme se cestou. Mizíme za první zatáčkou a napětí z nás trochu opadává.
Pomalu začíná svítat, je hrozná zima, na palubě se mi třpytí led. Projíždíme beze spěchu ranní mlhou a vnímáme sílu přírody. Zejména omrzlé prsty, to je síla. Na levém břehu ve stráni nad řekou se objevují světla nějakého vozidla. Polohlasně se domlouváme. Pokračujeme, z té dálky nás nemůže nikdo vidět. Jak cesta stoupá, a řeka zahýbá doprava, auto se nám vzdaluje a nakonec mizí z dohledu. Po chvíli zastavujeme. Teď už nemáme kam spěchat, chceme se trochu ohřát, ale první paprsky květnového sluníčka ještě nemají tu moc rozpustit mlhu. Po chvíli pokračujeme dál. Proud je zatím klidný, jen občas se zavlní v mírné peřejce v širokém otevřeném údolí. Asi 50 m před námi se cosi brodí přes řeku. Krávy? Tady? Ne, je to jelen a stádo laní. Necháme se volně snášet proudem, abychom je zbytečně nerušili. Za další zatáčkou sílí hukot divoké vody. Zastavujeme a prohlížíme kaskádu. V téhle zimě se nám do ní nechce, navíc dole je problematický průjezd přes ostrý kámen. Rychle fotím a přenášíme. Snažíme se moc nevyčnívat nad terén. Přece jenom už je dobře vidět a blížíme se k mostu. Nevím přesně za kterou zatáčkou je, a tak jedeme ostražitě. Konečně je tady. Vteřinku ho obhlížíme z dálky. Vypadá to, že je vzduch čistý. Nasadím zběsilé tempo a kluci se přidávají. Až za mostem zvolníme. Teď už by to mělo vyjít.
Plujeme dál zahlubujícím se údolím. Břehy porostlé hustými lesy se svírají. Spád stejně jako obtížnost plavby roste. Míjíme na levém břehu pahýl stromu nahoře ohryzaný jako od bobra. Teď už svítí sluníčko. Sice na nás jen občas, ale znatelně se oteplilo. Začínáme si to užívat. Míjíme trosky starého skluzu na plavení klád. Peřej stíhá peřej. Vody je dostatek, a tak následujících pět kilometrů je jako vodácký ráj. Voda se valí přes balvany a skalní prahy, místy se zklidní, ale to jenom sbírá sílu na další peřeje. Je tu spousta míst na hraní, vracáky, válce, vlny, ve kterých blbneme, nebo jen jedeme dolů s kopce a necháváme se omývat vodou.
Všechno má ale svůj konec. V dálce se objevily sloupy elektrického vedení. Naposledy se fotíme v peřeji pod skálou. Za další zatáčkou je již soutok. Nezdržujeme se a zdá se, že nepozorováni pokračujeme dolů. O půl deváté přijíždíme do kempu. Slušný čas – 22 kilometrů za 3 hodiny. Ani se nepřevlékáme a jdeme do hospody na snídani. Hostinský spí zaslouženým spánkem po náročném večeru, ale když ho vzbudíme, neprotestuje a jde udělat míchaná vajíčka. Ví, že jsme v kempu poslední, a tak si váží zákazníků. Dávám si ještě groček a je mi nádherně. Dojídáme a jdeme vzbudit holky. Necháme se ještě vyvézt na soutok. Je nádherný slunečný den a v řece ideální stav.
Poznámka: Jakákoli podobnost osob i řek je čistě náhodná. Byla to pravda, nebo se mi to zdálo?
Jirka Hodic – Kačeři Chrudim