O Austrálii, zemi protinožců, jsem byl zatím seznámen jen klokanem Skippy, přírodovědnými filmy a Maxipsem Fíkem. Usoudil jsem, že s tímto nedostatkem ve vzdělání by bylo vhodné konečně něco dělat a podívat se na svět z jiné perspektivy. A když se mi na konci listopadu roku 2024 naskytla možnost tenhle kontinent navštívit, neváhal jsem.

K návštěvě potřebujete turistické vízum, které ale zdarma vyřídíte po internetu. Pryč jsou doby, kdy se do Austrálie ve velkém odváželi trestanci, dnes naopak trestní minulost mít nesmíte.

Z hlediska vodáctví by vás mohlo zajímat, že místní domorodci znali a používali kánoe, ostatně tak jako kdysi lidé na všech obydlených kontinentech. Místní kánoi si můžete prohlédnout na následujícím obrázku, podobnost s některými výtvory českých všeumělů je však samozřejmě zcela náhodná.

Kulturně a civilizačně představuje Austrálie takovou málo zalidněnou západní Evropu či severní Ameriku. U nás poněkud pochmurný konec listopadu a začátek prosince je tady příjemně teplé a kvetoucí období končícího jara s teplotami nad 20^oC.

Anglesea river

Cestoval jsem jen s menším baťůžkem, do kterého se vlastní loď nějak nevešla. A tak mě potěšilo, když jsme při cestě na útesy a pláže jihozápadně od Melbourne narazili na ceduli lákající k zapůjčení kánoe.

U říčky Anglesea ve stejnojmenné osadě tam nějaký australský děda půjčoval kánoe a kajaky z přívěsu auta.

Po vysvětlení trasy a zaplacení 50 dolarů jsme vyfasovali pádla, vesty a modrou plastovou kánoi deblovku vystrojenou spíše jako kajak.

Po klidné vodě jsme startovali asi kilák od ústí říčky do moře a pluli vzhůru proti neznatelnému proudu.

První překážkou byl trochu nižší silniční most, který ale šel bez problému podeplout.

Na břehu míjíme místní domy se zahradami a kostelík v exotické zeleni. Ke svému překvapení pak potkáváme početnou výpravu školní mládeže na kajacích se dvěma průvodci.

Řeka se dále větví mezi ostrůvky do jakési delty, držíme se podle návodu vpravo. Leč trefujeme rameno, které se postupně zužuje. Nakonec, když už nelze dále, obracíme loď. Spouští se liják, se kterým jsme nějak nepočítali, naštěstí netrvá dlouho. Za chvíli se nebe zase rozjasňuje.

Obeplouváme největší ostrov až k silnici, kde přitéká voda z úzkých trubek, a vracíme se druhou stranou souostroví. Mezi ostrovy tu vedou turistické stezky s mostky.

Doplouváme k velmi nízkému dřevěnému mostku, pro nás nepodjetelnému. Děti na sit-on-top kajacích to občas v leže projedou, občas se zvrhnou, ale nic si z toho nedělají. Zkoušíme překážku obeplout vedlejším ramenem, ale i na něm existuje stejný problém. Tak nakonec přetahujeme kánoi přes cestičku a úzkou šíji.

Na další cestě potkáváme mládež zkoušející plavbu na paddleboardech u místní loděnice.

A pak i malé děti v helmičkách trénující pod dohledem jízdu na kánoích.

Ptali jsem se na ten vodácký mumraj dědy z půjčovny. Ten říkal, že sem jezdí školy z Melbourne a skoro celého státu Victoria na tělocvičné kurzy surfingu a k tomu přidávají průpravu na těch kajacích, kánoích a paddleboardech. Na trénink je to bezpečná voda a žraloci tu prý jsou jen asi metroví se sloním chobůtkem, ti prý lidi nežerou.

Navíc ústí Anglesea river je tzv. liman, tedy řeka končí v plážovém písku, kterým se procedí do Jižního oceánu, tím pádem není pro žraloky a další potvory běžně přístupná.

Swan river

Po prozkoumání okolí Melbourne jsme se přesunuli do Perthu v Západní Austrálii. Nejopuštěnější velkoměsto světa Perth bylo založeno jako přístav při ústí Swan river (Labutí řeky).

Při procházce okolo řeky zaznamenávám příjemnou loděnici s plachetnicemi, i nějaký kajak a paddleboard se tu najde. Zkouším si tu něco půjčit, ale loděnice slouží jen jako sklad soukromých plavidel, tak nemám štěstí.

O kus dál přijíždí na parkoviště u řeky auto s nosiči a mořským kajakem na střeše. Podle české tradice nabízím pomoc s transportem, ale skořepina je tak lehká, že jí chlápek bez problému odnese k vodě sám.

Vodácké štěstí mám až poblíž centra Perthu. Na levém břehu tu nabízejí nejen plachetnice (katamarány), ale i plastové kajaky. Půjčuju si tedy sit-on-top kajak na hodinu za 25 místních dolarů. Fouká silnější vítr od oceánu, proto mě kluk z půjčovny určuje, že mám plout proti větru západním směrem (k ústí do Indického oceánu), jinak bych se už nemusel vrátit.

Řeka je tu široká, vroubená plážemi a parky. Příjemné parky u řeky tu slouží i jako místo setkávání, pro svatby, pikniky a podobné příležitosti. Z ptactva se u břehu vyskytují hejna papoušků a ibisi, na vodě pak kormoráni, pelikáni, racci, kachny a vzácněji i černé labutě. Na plážích se válí větší množství škeblí. Nad vodou se hrdě třepotá modrá vlajka Australského státu s jižním křížem.

I na pravém břehu je na co se koukat. Stojí tam různé prosklené mrakodrapy, často patřící bohatým těžařským společnostem. Potkávám dva paddleboardisty.

Doplouvám k místnímu přívozu přes řeku, který je zajišťován parníčkem. Otáčím kajak a nechávám se unášet po větru zpět.

I několik kilometrů od ústí má Swan river brakickou vodu, podle wikipedie se tu mají vyskytovat i žraloci bílí. Naštěstí cestou potkávám jen obyčejnou růžovou medúzu.

Občas potkám bóji, plachetnici nebo motorový člun.

Končím na pláži s půjčovnou, kde vracím kajak.

Závěr

Jižní část Austrálie v listopadu a prosinci je příjemné místo. Slunečno, teplo, krásné pláže, kvetoucí příroda, klokani, koalice, ježury, papoušci a další zajímavosti. Z vodáckého hlediska trochu slabší, narazil jsem jen na klidné volejnaté toky. Prostě takové severní Polsko nebo Dánsko. Za divočejší tekoucí vodou se v této části světa jezdí spíš na Nový Zéland. Ale to až někdy, příště, snad, doufejme...

Ahoj Eki