Někdy na podzim (06) napadlo Toma Oposuma, že bychom si na jaře mohli dát Vltavu durch až do Prahy. Pořídil si za tím účelem expresní laminátovou indiánku. Průběžně se řešily problémy typu „kdo všechno pojede a na čem“, „jak se budeme transportovat na start“, „kdy přesně to pojedem“ a tak podobně. Jak odpadali potencionální zájemci, ukázala se býti naléhavou i volba plavidla pro mě. Probíral jsem se nabídkou půjčoven, přemýšlel, zda něco pevného nebo vzducholoď, za kolik je kde pronájem, s čím se člověk víc nadře na jezu a s čím za jízdy, a termín se pomalu blížil. Postupně se ukázalo, že zájemci došli, transportní vozidlo dvě plavidla nepobere ani tehdy, když bude jedno rolovací (mezitím milému Tomovi Oposumovi po vánoční nadílce dezertoval čerstvě dovybavený háček) a tak moje volba padla na doma uloženou Žlutou bestii, což je osobní cestovní úprava Sunny 390 na delší, nepříliš cákavé štreky. To už tu byl březen 07. Termín plavby byl stanoven zhruba na týden, počínaje sobotou 28. dubna. Byl stanoven i jakýsi itinerář s postupnými cíli pro jednotlivé dny.

Tajnou naději, že skončíme dva v jedné lodi a já nebudu muset tahat gumák, zmařil začátkem dubna Tom informací, že sehnal háčka. „Je to ženská a je trošku divná – ale jen prvních pár minut, pak si člověk rychle a rád zvykne. Uvidíš sám!“ I pokrčil jsem rameny a věnoval se řešení logistických problémů, což byl rozpis zásob, jejich pořizování, výběr vybavení a výzbroje a co z toho kdo vezme. Další kolo se týkalo upřesnění místa a času startu. Datum bylo dané, místo upřesněno na Vyšší Brod pod mostem u nádraží, čas stanoven zhruba na poledne.

Poslední dubnovou sobotu jsem o šesté ráno nasedl na vlak. Na hrbu mi seděl bágl velikosti stodoly, přes rameno mi visela srolovaná Žlutá bestie na přepravním popruhu a v ruce jsem třímal pytel s drobnostmi, co se nikam nevešly. Na desátou jsem dorazil na místo, zbytek výpravy přijel s jistým zpožděním. „Tohle je Jana,“ pravil Tom a já jsem obhlížel zrzavou, divně se šklebící holku. Nebyla divná, jenom ten škleb působil poněkud nezvykle. Šoupli jsme Tomův parník na vodu a jali se ho plnit výbavou a zásobami. Silně to připomínalo píseň „Velrybářská výprava“. Poněkud mě překvapilo, že Tom vzal jedno pádlo – uhlíkový zázrak od TNP, druhé (skládací) jsem mu dodal z vlastních zásob. „Ty nemáš záložní pádlo?“ dotazoval jsem se. „A na co?“

Vypluli jsme za děsného vedra s tím, že podle plánu zalágrujeme u Veverek. Projel jsem šlajsnu ve Vyšáku, Tom vyložil háka a vrhnul se do šlajsny za mnou. Indiánka vlítla do šlajsny, na hraně se naklonila, Tom srovnal vylehnutím na pádlo a KŘUP! Uhlíkovému zázraku z TNP upadl list. Tom vyrval z bagáže hákovo pádlo a přistál. Naložil háčka a pokračovali jsme. Za hodinu jsme byli u Veverek. Konstatovali jsme, že na lágrování je ještě brzo a posádka parníku vyrazila ke stánku na točené. Po nějaké chvíli se vrátili občerstveni a s „novým“ pádlem, které jim za kilo prodal správce (Oposum tímto nechává veřejně děkovat správci Veverčího areálu). Pokračovali jsme v cestě. Vody nebylo moc – spíš letní stav, ale jelo to pěkně. Za další hodinu jsme minuli Rožmberk a nakonec zalágrovali v kempu Branná. První den byl vyhodnocen jako úspěšný.

Neděle.
Ráno po dávce utrejchu a sušenek vyrážíme do slunného dne. Hladce proplouváme Větřní, pod jezem u Malované skály koluje pumpa na čerpání vody z lodě. Rechle prohazujeme šlajsnou, jez U Lyry zdrncáváme přes korunu, pod retardačkou opět pumpujeme. Zámeckej jedem přes šlajsnu. Pokračujeme ku Zlaté Koruně a v pozdním odpoledni lágrujeme na Dívčím Kameni. Oposum staví stan, já přístřešek. Lidí moc nejezdí, v noci je zima. Táboráček hezky hřeje, ale ráno je všude jinovatka.

Pondělí.
Přijíždíme k Trilčovu jezu, kde Tom poprvé testuje zánovní kolejda. Po přenášce míříme dále po proudu a vytahujeme lodě na konci slepého ramene. Pleníme cukrárnu Sluníčko, abychom se posilnili na nejdelší portáž. Vodní příkopy a strouhy jsou vyschlé, musíme pod další jez vléci lodě po suchu. Nakládáme laminátku na kolejda, na hrb házíme část bagáže a nakonec přes laminátku se zbytkem věcí házíme můj gumák. Kolejda začínají silně připomínat podvozek trabantu, kterým jedou dederóni na dovolenou. Vyrážíme. V půli cesty musíme překonat obrubník. Jedno kolečko se s praskotem hroutí, následné zasyčení a exploze nám oznamuje, že definitivně vypustilo duši. Rozebíráme náklad, necháváme Janu hlídat a transportujeme bagáž. Následuje rychlá oprava kolečka pomocí několika metrů provazu a postupný transport prázdných lodí. Nakonec se mírně otráveně slejzáme pod mostem kousek za jezem, nakládáme a vyplouváme směrem k Vrbnému. O hodinu později už sleduji cvrkot na kanále, zatímco se Tom marně snaží najít někoho od TNP (má tam dílnu) za účelem reklamace pádla.

Za půldruhé hodiny dorážíme k jezu v Hluboké. Pouštíme lodě na koňadře šlajsnou a pak pokračujeme po hladké vodě Hněvkovické přehrady. Zhruba v polovině délky máme vytipované a léty vyzkoušené místo na přespání. Za soumraku podle plánu lágrujeme. Klohním večeři, zatímco Tom opravuje kolejda. Duše je trhlá, plášť proražený a plastový ráfek rozštípaný. Lepíme ráfek vteřiňákem a plášť vycpáváme tenkými zelenými větvemi z nějakého křoví. Výsledek je nakonec důkladně převázán provazem. Po opravě a večeři odpadáme.

Střelec