Úterý.
Den čtvrtý – azurové ráno, obligátní snídaně, nakládka a vyplutí. Plahočíme se k hrázi, fouká protivítr a obloha se kaboní. Kolem jedenácté jsme na hrázi a portážujeme. Využíváme špičkové komunikace, volně odloženého vozíku na přepravu nějaké větší lodě a transportujeme naloženou laminátku. Žlutá bestie se veze na opravených kolejdech. Vracíme vozík a popojíždíme do Hněvkovic, kde koníčkujeme jez. Počasí se vylepšuje. Na soutoku s Lužnicí pácháme důkladnější hy(gi)enu a o něco později portážujeme vodní dílo Kořensko. I zde je pro přetahy postavena perfektní rampa a po šesté večerní již brázdíme hladinu Orlíka. Je neuvěřitelně nízký stav vody. Tam, kde poblíž Hladné stará kilometráž uvádí nedostavěný pilíř mostu pod hladinou, není po pilíři ani stopy. Místo pilíře na nás vesele cení pochybně zazděné střílny ŘOPík, opatřený v díře pro periskop plavebním znakem.

Středa.
Ráno je slunečné a mrazivé. Vyndavám ze Žluté bestie kousky ledu a šoupu je Tomovi do spacáku. Vrčí, ale nevstává. Budí ho až zvuky připravované snídaně. Po jídle balíme a vyplouváme. Postupně míjíme četné písčiny a útesy, chvíli pozorujeme dělníky opravující parník nedaleko Podolského mostu. Po několika hodinách plavby míjíme Zvíkov a suneme se dál. Voda je na české poměry neskutečně čistá, místy je vidět i dva metry hluboko. Při jedné pauze se koupu, ale i přes slunečné počasí se k večeru rychle ochlazuje. Na dohled od hráze táboříme na pláži u čehosi, co měl být kemp. Ve skutečnosti je to osada karavanů proměněných v chaty (na Orlíku dost běžný jev).

Čtvrtek.
Po snídani vyrážíme k hrázi. Na místě zjišťujeme, že lanovka nejezdí. Je rozebraná všude okolo a prodělává opravu. Hrázný vysvětluje, že generálka má trvat dva roky a dojde při ní i na koleje. Pak nás propouští přes své hájemství. Laminátka jde na chatrná kolejda, já si házím na záda bágl ověšený jak vánoční stromeček, přes to všechno si na hlavě chráněné blembákem vyvažuji nafouknutou Žlutou bestii. Vyrážíme po obslužné komunikaci směrem pod hráz. S několika pauzami se plazíme možná hodinu a půl a lije z nás pot. Konečně jsme dole, nakládáme a vyplouváme. Nádrž Kamýk je relativně krátká, kolem poledne jsme u hráze. Tom vyráží vyjednávat s obsluhou a po hodince čekání (je čas oběda) se vezeme zdymadlem. O něco později doplňujeme zásoby a vyplouváme na hladinu Slapské nádrže. Po zbytek dne kličkujeme mezi rekreačními středisky, rybářskými boudami, chatovými osadami a koloniemi hausbótů. Styly budov se střídají – od trampských srubů a bud bezdomoveckého typu přes podnikatelské baroko po pseudokoloniální styl. Hausbóty jsou pak neuvěřitelnou směsicí lidové tvořivosti. Se soumrakem nalézáme kus opuštěného břehu na říčním kilometru 112, vaříme jídlo a odpadáme.

Pátek.
Rychlá snídaně a start. Počasí je slunečné, leč větrné. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji s protivětrem dorážíme v poledne k hrázi. Cedule k naší radosti oznamuje, že právě začíná sezóna převozů přes hráz. Tom tradičně vyráží vyjednávat, za hodinku přijíždí traktor s vlekem na parník. Do kýlových bloků schopných pojmout torpédoborec umisťujeme laminátku, navrch Žlutou bestii, Janu do kabiny k traktoristovi a sami se rozmisťujeme na blatníky vleku. A jedééém! Po obslužné komunikaci jsou to pod hráz nějaké čtyři kilometry. Drkotáme na vlečňáku, hlídáme lodě a šklebíme se vesele na okolí. Za chvilku jsme dole, rovnáme bagáž a vyplouváme na Štěchovickou lagunu. Po hodině plavby kaňonem jsme na hrázi, po další půlhodince se vezeme zdymadlem dolů.

Pokračujeme po proudu k soutoku se Sázavou, dnešní nocleh je plánován v Pikovicích. Držíme se v plavebním korytě, při březích cení zuby kamení a civilizační odpad. Míjíme Kilián a odbočujeme do Sázavy. Ukrutný protivítr se vrací, dva kilometry do Pikovic jsou krajně nepříjemné. Lágrujeme na kempu, žvaníme s uvítacím výborem, pozorujeme cvrkot, pácháme nějakou tu krmnou dávku a po setmění odpadáme.

Sobota.
Ráno je kalné, chladné, vypadá to na déšť. Vyplouváme ku Praze. Zvolna se šineme tuhotekutou plání ke zdymadlům ve Vraném. Po nějakém čekání se vezeme dolů a pokračujeme dál po proudu. Okolí je čím dál víc civilizované, obloha stále zataženější a řeka skoro neteče. Kolem jedné projíždíme Modřanskou šlajsnou za nevrlých pohledů rybářů, kteří mají nahozeno jak ve vjezdu, tak ve výjezdu z propustě. V posledních křečích hrabeme pádly a zároveň bedlivě sledujeme lodní provoz. Okolo se (někdy dost divoce) prohání motorové čluny a nechat se na posledních kilometrech vypláchnout vlnou by byla prokletá smůla. Dorážíme pod Vyšehrad a vytahujeme lodě na navigaci u železničního mostu. Tom vyráží pro odvoz, Jana hlídá, já balím a do toho začíná pršet. Je sobota 5. května, tři hodiny odpoledne. Plavba skončila.

Upozornění TP: Pádlování přes Orlickou přehradu je hrozný, jedem, pádlujem jak votroci na galéře, vono se to moc nehejbe, betonový patníky s kilometráží na břehu se nám smějou, fouká protivítr a najednou se zepředu vod háčka vozve 276. Zase pádluju, přemejšlim jestli se mi to nezdálo, a po pár minutách říkám: "co 276??" Zase pět minut ticho, a pak se zepředu naštvaně vozve: "276 šťouchů je to do kilometru."

Střelec

fotky a občasný komentář Tom Oposum