Výrovka na posledních třinácti kilometrech své pouti opouští lidská sídla a líně protéká širými lány. Velikým obloukem obkružuje Sadskou, křižují ji silnice vedoucí východním směrem. Když se budete pozorně dívat, zahlédnete ji z dálnice při cestě na Hradec. Větu o zavlažovacím kanálu jsem si vypůjčil ze závěru vyprávění kamaráda Honzy.

Peřeje na Výrovce?

V  Dobřichově, kde tenkrát končil, mizí alespoň jakýs takýs náznak kopcovité krajiny a začíná pravá polabská placka. Výrovka se napřimuje a hluboko zařezává do úrodné země. Opravdu připomíná spíše uměle vyhloubené vodní dílo než přírodní potok. Trsy suché trávy zachycené ve větvích stromů na břehu svědčí o tom, že se její koryto dokáže naplnit až na úroveň polí. Ale vám ke splutí bude bohatě stačit 30 centimetrů a necelý kubík průtoku na vodočtu v Plaňanech, který má Výrovka velmi často. Za ještě menších stavů by vaše plavidlo mohlo drhnout v peřejích.

„Cože?!!! Peřeje na Výrovce, klame nás zrak, šálí smysly? Ten chlap je blázen nebo nás řádně tahá za nos!“

Uznávám, že jsem to v tomto případě s tvůrčí invencí poněkud přehnal. Na vlnách (no dobrá: vlnkách) se během plavby přeci jen trochu pohoupete. Ale popořadě.

Koryto je prořezané a zátarasy se skoro nevyskytují

Na Výrovku jsme s dětmi nasedali kousek od Peček. U padlého stromu, věrného to druha českého potokáře. Tady mám jednu zprávu dobrou a jednu špatnou: na spodní Výrovce se téměř nevyskytují zátarasy. Sem tam nějaké roští, to ano, ale vše průjezdné. Na březích jsou mnohde ještě vidět stopy čerstvé nekompromisní prořezávky, či spíše likvidace všech dřevin na břehu, které by mohly potencionálně do vody spadnout. Když říkám všech, myslím všech. Neblahým rubem tohoto stavu je fakt, že po většinu plavby budete postrádat jakýkoliv náznak stínu. Doporučuji tady plout, když svítí sluníčko stejně jako nám, tedy ani málo ani moc. To letní by vás vysušilo na troud, spálilo na uhel. Vysoké břehy navíc spolehlivě chrání před vánkem, který by ochladil potem orosená čela.

Když už jsme u těch břehů – připravte se, že z okolí moc neuvidíte. Šikmé travnaté nebo hlinité svahy s občasným stromovým porostem, prostor před vámi a za vámi, modré nebe nad hlavou. Také vyplašené hejno holubů hnízdící v pilířích dálničního mostu jako ve věži nějaké novodobé katedrály. S duněním rezonující vozovky místo majestátního hřmotu varhan.

Výše zmíněné peřejky tu opravdu najdete. Z nějakých důvodů je vytvořili stavitelé mostů, pod nimiž Výrovka vždy o nějaké to nepatrné promile klesá. A potom nízké stupně, které jsou tak trochu záhadou. Široko daleko v polích ani živáčka a najednou se objeví kamenný val, jenž si někdo dal tu práci v potoce navršit. Zvuk náhle spěchající vody se rozléhá tak, že se nelze ubránit podvědomému očekávání alespoň metrových vln. Těm skutečným na Výrovce sice do této velikosti podstatný kus chybí, ale v stereotypním rytmu pádlování je pohoupání na nich stejně příjemné jako na divočejší vodě.

Je libo minerálku?

Asi v polovině plavby se vyplatí zastavit a jít se osvěžit vyvěrajícím minerálním pramenem (N 50°8.37545', E 15°2.39465'). Jsme přece v krajině Poděbradky. U zřídla je vybudované malé odpočívadlo s lavičkou. Děti ve vestách budily oprávněný zájem projíždějících cyklistů, kteří možná do té doby ani netušili, že by se do strouhy pod pramenem mohla vejít loď.

Drama těsně před ústím do Labe

Výrovka je sice klasickým nížinným tokem, ale kromě krátkého úseku před jediným jezem téměř po celou dobu teče mírný proudem.

O jeho zákeřnosti jsem se na vlastní kůži přesvědčil, když jsme slavnostně vpluli do samotného ústí. Starší syn mě vytrvale přesvědčoval, že si by si moc rád ještě chvíli sám zajezdil, aby nám předvedl, jak umí řídit loď. Napravo vybíhá úzká dlouhá výspa oddělující Výrovku od Labe. V přechodném pominutí smyslů jsem na ni s druhým synem vystoupil, ačkoliv auto pochopitelně parkovalo naproti na pevnině. A teď nastává kýžené drama: agilní malý vodák chvíli úspěšně manévroval s lodí, ale jaksi se mu nedařilo dostat se zpátky k nám v mírném, leč důrazném proudu. Moc velké sousto pro samotného prvňáka v Barace. Navíc začal být čím dál více unášen k Labi, které docela slušně teklo. Bodejť by ne, když v jeho horní části právě tály sněhy. Představa, jak potomek nenávratně odplouvá k Hamburku, mě pochopitelně nenadchla. Halasně jsem ho navigoval k rychlému přistání. Bohužel na opačném břehu, než jsme stáli my. Ale oddechl jsem si, vzal druhé dítě na ramena a vydal se k mostu o kus výše. Ouha! Cesta k němu byla neprodyšně zadrátována vysokým plotem. Zůstali jsme uvězněni mezi potokem a veletokem. Jakékoliv přemýšlení vedlo k jedinému závěru. Abych nás zachránil, svlékl jsem se do spodního prádélka a ponořil do chladných dubnových vod Výrovky. Sahaly mně až do pasu. Přiznám se, že jsem při svižném brodění utrousil několik drsných pirátských kleteb, zvláště, když mě nevinné robě na břehu nadšeně povzbuzovalo „ať plavu“.

Ale vzato kolem a kolem, očistný rituál vytvořil správnou tečku za hezkým dnem. Kdekdo se totiž, milé děti, za dobrodružstvím táhne až do daleké Tramtárie, aniž by tušil, kolik se toho dá zažít na pár kilometrech v  neprobádané divočině středního Polabí. A navíc - splouvat zavlažovací kanál místo krásně rozvodněných horských řek, na kterých právě hýká nadšením většina vodáckého národa, je prostě známka punku!

Václav