Pro vodáka nejchmurnější představa jaká může být je, že otevře oči a ještě než se vysouká ze spacáku, slyší pravidelné bubnování kapek na střechu stanu. Trochu jsem se obával, že navzdory krásnému počasí nás vzbudí déšť. Jícha ale opravdu nenechal nic náhodě. Zřejmě podplatil koho se dalo, a tak jediná ranní vláha byla bohatá rosa v trávě. Nedospalci časně vyrazili do Bovce, aby jejich rohlíčky k snídani byly ještě křupavější a chutnější.

Korytnice se nám jevila jako bystrá kamenitá říčka deroucí se hned do soutěsky asi osmdesát metrů dlouhé a metr široké. Dalibor se na mě upřeně zadíval a sugestivně prohlásil: "Mílo, myslím, že bys to neměl jet, ale když budeš chtít, je to na tobě." Protože trošku číst mezi řádky umím, přeložil jsem si jeho větu ve stylu: "Ty lemro, ať tě ani nenapadne tam lízt, ale jestli na tom budeš trvat, tak mi nezbude nic jiného, než tě potom lovit." Sugesce Dalibora byla natolik dokonalá, že jsem od kamarádů vybral foťáky, že alespoň zdokumentuji jejich koupání. Aby mi nebylo smutno, na mé reportážní cestě mě doprovodil Jirka Myslivec. Míra se statečně vrhl do souboje s Korytnicí, Slim si soutěsku raději přenesl. Když jsem pozoroval naše schvácené kajakáře jak sestupují strmý svah ke korytu řeky asi tak půl kilometru, říkal jsem si, že nést jenom foťáky je taky fajn.

Uvelebili jsme se se Slimem těsně nad koncem soutěsky, zaklíněni mezi stromy a skály. Odtud jsme hodlali lovit především Jíchovým foťákem ty práskance a krysy. Místo to bylo vodácky zapeklité. Voda v soutěsce svižně uháněla k jejímu ústí, které bylo do ostré pravotočivé zatáčky a právě tady jsme se tetelili, že se budou dít věci nevídané a neslýchané. Pokorně jsme čekali, až se ozve řev a šplouchání cvaknutých vodáků a jejich následné motání se ve vracáku. Zatímco naši stateční odráželi od břehu, Míra se prásknul ještě před soutěskou. Potom se už konvoj plastovek neřízeně řítil do kamenné pasti soutěsky. Silný průtok průhledné vody, dva až čtyři metry pod úrovní země, skála napravo i nalevo. Kajaky prosvištěly soutěskou jak šíp, oči vodáků doširoka rozevřeny, pusa dokořán a co teď přijde? Nepřišlo ale vůbec nic. Nám lačným fotografům po senzaci sklaplo. Všichni bravurně vybrali závěr soutěsky a ještě se tvářili, jako by to byla kdovíjaká sranda. "Asi pro pořádné práskance jsem tu jedině já," napadlo mě a znechuceně jsem balil foťáky. Zahalekal jsem na odplouvající partu a blázny, kteří si to znovu vynášeli. Jirka Myslivec mě už šel hledat, protože bylo načase autobusem opustit toto báječné místo. Pomalu jsme stoupali do kopce a z hlubokého vzdychání a chraptění mi bylo jasné, že nám už není dvacet. Setra nás odvelela do CEZ Soči, kde byl kemp a příjemný vstup do vody. Aby taky ne, když tu měli základnu rafťáci. Pomalu jsme se s Jirkou převlékali do hydra, sluníčko pálilo jak divý a my jsme byli natěšení, že konečně hodíme taky kajaky do malachitové vody a pořádně zaberem. To nás ale ještě čekala hodina vyhlížení party. Abych se nenudil, prošmejdil jsem pilíře pod mostem a uvolňoval odtud zaseknuté kořeny stromů a tímto tak zvyšoval obtížnost Soči. Jeden kořen se skutečně bezvadně zachytil na šutru pod námi, což Jirka na mě po příjezdu našich bonznul. Nikdo se bohužel na mé překážce neprásknul, čehož jsem hořce litoval.

Kajakáři přijeli spokojení, ale zklamaní z toho, že autobus odfrčel dolů k odpočívadlu u vodopádu vedle mostu a tím přišli o pojízdný bufet. Nezbylo, než pojíst s sebou vezené tyčinky a ovoce a pokračovat dál. Řeka se rozlila do šířky, udržovala si svou rychlost běhu dospělého člověka a lehce nás houpala na mírných vlnkách, které zhodnocovaly tok na WWI. Dalibor byl tak nadržený na kafe v autobuse, že kmital pádlem rychlostí vrtule dvouplošníku až se nám ztrácel v nedohlednu. Říční koryto bylo pokryto vápencovými kameny omletými do hladka a na březích vytvářely vybělené plážky. My, co jsme se tak nehnali, jsme prohlíželi okolní skalnaté kopce se sněhovými čepicemi. Jak tvrdil Vraník: "Je to nechutnej volej." Mně to tak nepřišlo, naopak, teď jsem se cítil v naprosté pohodě. Soča zrychlila a sem tam se vyskytovaly kamenné prahy s celkem hladkým průjezdem. Jen tak bezelstně nás pohoupaly, jako by chtěli říct: "My nic, my jsme hodní, ale těšte se tam dole." Předjeli jsme dva svižné rafty, a pak před jednou zatáčkou Dalibor zavelel k přistání. Půjdeme se podívat na obtížné místo. Ztěžka jsme lezli po vápencových balvanech, které dávaly tušit, co bude naším osudem. A když jsme z nich vyplašili zmiji, bylo nám jasné, že nastává zásadní zlom. A taky že nastal. Jako když mávneš kouzelným proutkem, charakter řeky se rázem změnil. Zlý obr z pohádky vysypal tuny kamení a balvanů velikosti stodoly do vody. Koryto řeky se sevřelo, Soča se zúžila, zavládlo tísnivé šero. Proud řeky, která byla ještě před chvílí optimisticky jasná, ztmavl a řval v přívalech narážející na skály v řece. Dalibor nám popsal trasu, jak se vyhnout balvanu velikosti malého náklaďáku a pravil, že na nás počká pod ním. To se mu lehko řeklo. Ruce ztěžkly, nebyly schopny ani pořádně natáhnout šprycku, ale nezbývalo, než zabrat a vyrazit vstříc vodní vřavě.

Kajaky se prosmýkly mezi skalisky, zhouply se v rachotícím válci a rychle spěchaly do tišiny, kde nám radostně kynul Dalibor. "Uf," pomyslel jsem si, "nejhorší máme za sebou!" O tom, jak škaredě jsem se mýlil, mě obratem přesvědčil náš guru. "Teď jeďte za mnou v pořadí Míla, Jirka, Mirek a potom Slim, Katka, Sváťa, uzavírat bude Jirka. Když vás to ponese na skálu, musíte makat, hlavně jeďte za mnou!" Moc jsem nechápal o čem to mluví, jestli mu někdo něco chrstnul do kafe nebo je to z toho sluníčka? Následující okamžiky však ukázaly, že mluvil naprostou pravdu. Za další zatáčkou se nám naskytl neuvěřitelný pohled. Voda se tříštila o skaliska, která se na nás zubila z prostřed řeky, vlastně to vypadalo, že tvoří přes celou její šířku přehradu. "Kam ten blázen chce jet?" napadlo mě, ale to už mě smetl první válec. Jen tak tak jsem ho ustál a vlny si mě podávaly rovnou na skálu uprostřed řeky. "Zaber!!!" řval na mě Dalibor z tišiny u břehu. "To se mu to huláká, když s ním nic necloumá," prolítlo mi hlavou, ještě než můj Prijonek přistál vedle něj. V duchu jsem děkoval Mírovi a Jirkovi, že se na této trase několikrát práskli a jejich krysení pro mě znamenalo vítanou pauzu. Obdivoval jsem s jakou lehkostí a grácií Jirka i Dalibor chytali napráskané kajaky a na karabině je převáželi k plaváčkům. Bylo jasné, že ten, kdo se práskne víc jak dvakrát, se dostane psychicky na kolena a možná i hlouběji. Občas nás dojela parta Borců a opět jsem z nich měl takový trapný pocit, že je to pro ně srandička, srovnatelná s jízdou na koloběžce. Od Jíchy se k nám ozýval jeho burácivý hlas: "Teď přijde válec jako prase a karfiól jako dvě sloní uši!!!" On to ovšem neřval z hrůzy, ale radostí, což mě, bojujícího s karfiólem ne velikosti dvou sloních uch, ale přímo dvou slonů, připadalo značně absurdní. Mezi průrvami byly vidět ohelmené hlavičky Vraníka, Jáchyma, Pajdy nebo Honzy a jejich nadšením zářící očička. A když jsem pozoroval ladně se pohybujícího Zbyňka na singlovce, který projížděl válcema jako by to byly neškodné vlnky, měl jsem chuť zahodit pádlo a rozkousat můj kajak. Jenom vrozená hamižnost mi v tom zabránila.

Objíždění balvanů se pomalu stávalo rutinou. Soča byla tak laskavá, že mezi šutry na rozdíl od Sávy nechávala dostatek místa s případnou tišinkou, kde se mohl vyklepaný vodák uklidnit a ten prásknutý nalodit. Zvláště v jednom místě mě Dalibor překvapil. Proud uháněl k levému břehu, ale on si to namířil k pravému, kde byly skály, skály a zase skály. Čekal jsem, co neskutečného se tu objeví, zda řeka nezmizí do jeskyně nebo se změní ve vodopád. Popravdě řečeno bych se už fakt ničemu takovému nedivil. Náhle se před námi rozevřela úzká průrva sotva na šířku kajaku. Fofrem jsme se jí protáhli a již se čekalo na plaváčky. Při troše dobré vůle se dalo na Soči hrát na schovku, protože skály a balvany byly tak rafinovaně roztroušeny, že jste nevěděli, kdo na vás kde vybafne.

Když už jsme si mysleli, že naše síly jsou u konce a plaváčci nalokali vody víc, než je denní příděl, když se Slim prásknul o Mirkovou loď, která zatarasila jedinou volnou cestu a když už jsme začali vzhlížet k dalekým modrým nebesům o záchranu, přišla poslední překážka v podobě skály objížděné vlevo, na které skončil Jirka. Záchrana přišla v podobě mostu, který věstil pro nás kamenoborce, že máme padla. Ti statečnější z party Borců si sklouzli i slalomku, na což jsme obdivně zírali z mostu a pokorně přiznávali, že tam bychom nejeli ani s kruhem a křidélkama na rukou. Průvod bohatýrů otevřel Jáchym, za ním lehce pózovala deblovka s Karasem a Katkou a nakonec vlny rozráželi Honza, Martin a Pajda. Ta se chudák v závěru práskla, a i když si pod vodou řekla: "Musím srovnat a zvednout!" zůstalo jen u slov a vykrysila. Naši hrdinové si za odměnu mohli vynést své lodičky asi půl kilometru k autobusu. Tam jsme se tak trochu poflakovali a vzpomínali na naše heroické výkony, na trojkovou vodu a na slalomkovou čtyřkovou. My skromnější jsme trhali závěti a posílali sms domů, že teda ještě žijeme.

Cesta do boveckého kempu byla unavená a ospalá. Ani se nám moc nechtělo vařit, my šťastnější jsme navštívili hospodu, já s Jíchou a Sváťou jsme si dali Bržolu, Honza ulítnul na bifteku a Pajda chroustala kalamáry. Bržola byla na doporučení Dalibora, nevěděli jsme, jestli si z nás dělá srandu, ale jídlo se prokázalo jako velmi chutné.Zapili jsme jej místním výborným vínem a odebrali se ke kytarám a poutavému povídání Dalibora o tom jak sjížděl Colorado, kde byli nuceni si na raftu vozit svoje výkaly, o ruských řekách, kde jsou karfióly dlouhé až osmdesát metrů a o ježdění na prkně na sněhu, v čemž ho mohutně podporoval Honza B. Protože mě Soča fakt pro dnešek zničila, odebral jsem se do spacáku a ještě ke mně doléhaly Jíchovy výkřiky typu: "Musíš vyeskymovat! Chyběl mu morál!" A podobné nesmysly. Debata byla pomalu přebita zpěvem odrhovaček, ale to já jsem už znovu bloudil ve snu na Soči a vztekle se rval se zuřícím živlem.

Míla